ROZHOVOR | Průsery dopadají na občany, politici jsou nesestřelitelní a kauzy vyšumí. Známý zpěvák Stypka o tom, proč se z novináře stal hudebníkem

Jak vnímáte označení, která se v souvislosti s vámi objevují: „charismatický zpěvák“, „objev před čtyřicítkou“ ,  „nový hudební impuls“ ?

Jen jako označení pro lepší orientaci. Vždycky, když se na scéně objeví nějaké nové jméno, je potřeba jej nějak identifikovat, připodobnit. Respektuji to, mnohé z těch přirovnání mě i těší, ale není to tak, že bych jimi definoval sebe. 

Pokud se posluchač probírá vašimi texty od počátků do současnosti nachází v nich jakési smíření. Od pocitů beznaděje, marnosti, až k tomu, že jakési světlo, naděje přece jen jsou. Souhlasíte?

Souhlasím. Říká se, že jsou mé texty smutné, pro někoho až depresivní. Smutek v nich je, ale jako smutné je já sám nevnímám. V drtivé většině nastává v těch příbězích nějaká katarze, obsahují řešení, případně smíření.

Vaše texty jsou i o strachu, možná strachu z neznámého... Tvrdíte, že pokud jej poznáme, je ten strach náhle menší a lze jej i překonat. Můžete jmenovat některé Vaše „životní strachy“, které jste překonal nebo překonáváte?

To by byl dlouhý seznam. Těžko ale označit nějaký konkrétní strach za definitivně překonaný. Život už to tak umí, že když si moc fandíte a bohorovně prohlašujete, že jste si něco definitivně vyřešila, pošle vám pár testovacích situací. Spíš mi jde o to, abych vždycky myslel na to, za jakou spoustou věcí v životě ten strach stojí. Jak moc nás ovlivňuje, blokuje, stresuje… Mnohdy se fakt stačí chvíli ptát sám sebe a dojde nám, že jsme vlastně jen připosraní. Že neexistuje jiná vnější okolnost, která by nám v tom konkrétním případě bránila udělat to, co jsme chtěli.

Pro muzikanta, textaře je asi největším štěstím, když jeho písně někdo poslouchá, sdílí, zná texty, nachází v nich své životní příběhy. Zažíváte tuto zpětnou vazbu od svých fanoušků, na koncertech?

Extrémně. Tento rok je v tom vážně výjimečný. Začala nás hrát rádia, na koncerty chodí mnohem víc lidí. A musím říct, zejména teď po našem prvním samostatném miniturné, že zažíváme úžasné chvíle. Lidi, co se přijdou podívat na náš koncert s námi opravdu až nezvykle sdílejí ten náš vnitřní prostor, ty příběhy. Je to úžasné a je to intenzivní. Moc za to děkuju.

Sám jste někde uvedl, že se Vám některé písně až plní.

Napůl v žertu, ale ten proces nelze nevidět. Ono to bude někde na pomezí esoteriky a prosté logiky. Pokud píšu píseň upřímně, osobně a snažím se, aby byla autentická, bude hodně odrážet, co se v mém  životě děje.           A někdy to podvědomí třeba vyplaví i něco, co zatím tuší jen ono. No… Podobnou píseň, jako je ta, která začíná slovy „Nemám peníze, nemám na víno...“, bych už si dneska rozmyslel. :)

Píseň Jericho – upřímná píseň o lásce, o tom, kam až láska může vést – že tomu druhému poskytneme svobodu.

Ano, o tom ta písnička je. Ona k tomu láska sama o sobě vede už v základní výbavě. Láska sama o sobě není majetnická, žárlivá. To jen my jsme příliš slabí a vystrašení tvorové.

Mohu se zeptat na Vaše vnímání lásky, vztahů v životě? Nemáte někdy pocit, že každý z nás by měl projít jakousi školou vztahů už od školky? Že se mnohdy ve vztazích jakoby ztrácíme a nevíme, co dělat, jak se zachovat?

Nevíme vůbec. Tedy – přesněji – víme naprosto přesně, co máme dělat, dokud se to nezačne sypat. Dokud to jede tak, jak si myslíme, že to má být, je všechno v pořádku. Docela dost a dlouho jsem nad tím dumal. Jak si slibujeme věrnost, jak jeden druhému patříme. Jak si jeden druhého bereme, ještě navíc jsme pak svoji. Myslím, že když se tohle téma rozpitvá na prvočísla, dojde se k zajímavým zjištěním. Třeba takové dardě, že je to z velké části jen dohoda, založená na strachu.

Nejde se nezeptat. Zakusil jste i profesi novináře. Proč jste na ni zanevřel? Chyběla Vám ta zpětná vazba?

Na jedné straně mi víc a víc chyběl nějaký konkrétní dopad často až skandálních zjištění. Zdejší politici, úředníci a obecně lidé zodpovědní za jiné lidi jsou na můj vkus až příliš často nesestřelitelní. Setrvávají na pozicích neochvějně i přesto, že jsou jim prokázána vážná pochybení, nekompetence.  Kolik kauz vyšumělo, zametlo se pod koberec, vyřešilo se jen naoko…  Na straně druhé mě začal docela štvát ten tlak na to, že musím být za všech okolností objektivní, přesný. A že ty průsery – jak sklouzly po těch výše postavených – dopadly většinou na lidi, kteří celkem za nic nemohli.

Je to splněný sen, že se živíte muzikou, hrajete a vaše hudba, texty sklízí úspěch?

Až se to stane, bude to zcela jistě splněný sen, kterého jsem se nepustil někdy od třinácti let. Ještě se muzikou neživím úplně, pořád musím tu a tam pracovat i jinak. Koliduje to už tedy řádně, ale zatím to nějak zvládám oboje.

Jaká bude další inspirativní vlna ve vaší tvorbě?

Láska. Ta obecná. Ta co mění věci a rozpouští strach.

Necháváte se inspirovat i krajinou? Mám na mysli horskou, nevyzpytatelnou krajinu Beskyd, odkud pocházíte (Dobrá, Frýdek-Místek, Lysá Hora…).

Ne až tak. Spíše lidmi v ní. A ty zase ovlivňuje to prostředí.

Máte možnost charakterizovat jedním souslovím členy Vaší kapely. Jaká sousloví by to byla?

 Matěj Drabina: Poctivec a výborný parťák i do nepohody.  Maro Zeman: Srdcař a inspirátor. Pavel Sotoniak: Držák a neuvěřitelně konzistentní člověk.

V písni, kterou jste nazpíval s Evou Farnou a která sklízí momentálně velký úspěch nejen klipovým zpracováním Jonáše Červinky, ale především svým textem, hudbou říkáte:

Možná chceš jít, má milá tisícem různých směrů. Já správný neznám tak promiň, asi ti ho nevyberu.

Jakými směry se hodláte dále vydat vy? Znáte nebo tušíte ten svůj správný?

Tuším. Bude v něm muset být hodně pokory. A smíření, o kterém mluvíte na začátku.  Klid na duši, ten taky.