RECENZE: Hudba ve Werk Aréně v Třinci vyplnila ticho dnešní současnosti

Po pátečním shlédnutí představení VIVALDIANNO RELOADED mi hlavou prolétla parafráze citátu, který jsem kdysi slyšela, že hudba je řečí pro tento svět. Může být totiž srozumitelná tam, kde už srozumitelnost neočekáváme, a tak se stává objevitelkou schopností, které jsme už dávno zapomněli. Schopnost se přenést na místa, kde vznikala okouzlující hudba plná emocí, originálních ojedinělých motivů a stala se tak „novým hudebním žánrem“ své doby, 

Pojďte tedy nyní se mnou.

Benátky 18. století. Všichni, kdo něco znamenají a chtějí se bavit, jsou zde. Antonio Vivaldi, zdejší rodák přezdívaný jako „rezavý páter“ pro své rusé vlasy, které zdědil po otci (původně holiči, který se ale nakonec prosadil jako hudebník zdejšího orchestru) žije bujarým životem. Rok 1703 je významný nejen pro jeho kněžskou dráhu; důležitá změna nastává i v jeho kariéře hudební. Je povolán jako učitel hudby do jednoho z benátských „Ospedali“. Jde vlastně o sirotčince, ve kterých jsou vychováváni nejenom sirotci a nalezenci, ale také nemanželské děti. Mají v Benátkách dlouhou tradici. Nejproslulejší byly v Benátkách čtyři Ospedali, všechny pro mladé dívky. Řada z nich ovládala hudební nástroje nebo zpěv skutečně virtuózně. Protože často nebyla známa jejich příjmení, říkalo se jim podle nástroje, na který hrály, například Michiellita della violino nebo Luciana organista.

Pierce Brosnan svým poutavým vyprávěním vše dokládá.

V čele těchto souborů stáli výborní hudebníci, v případě Ospedale della Pietà to byl v té době Francesco Gasparini, přední benátský operní skladatel. Ten se také zasadí o přijetí Antonia Vivaldiho na místo učitele houslí a posléze i violy. V „La Pietà“ působil Vivaldi s většími či menšími přestávkami téměř celý život, pro zdejší soubor napsal mnoho koncertů i vokálních děl.

To vše i věci následující je nám tedy zprostředkováno podmanivým hlasem Pierce Brosnana. Ten skvěle doplňuje nejen úžasnou vizuální stránku, ale i podmanivou hudbu. Vnáší do děje její jedinečnost a možná až neuvěřitelnost. Vždyť pro autory, organizátory a následně i diváky je spolupráce s tímto hercem k neuvěření.

Na celou Evropu tehdy zapůsobila Vivaldiho moderní koncertantní hudba jako blesk. A lze možná říci, že i to se stalo posluchačům ve Werk Aréně v Třinci. Nejen vizuál, ale i přechody mezi jednotlivými skladbami a zvláště jejich mnohdy až rockové pojetí zasáhly snad každého. Akustické nástroj vedle těch elektrických měly své místo a podpořily mohutnost Vivaldiho skladeb.

Následné emoce jsou podmíněny citacemi z dopisů sopranistky Anny Tessieri Goerrové. Ta vstupuje na pomyslnou scénu našeho sledování spolu s protagonisty multimediální show roku 1723. Stala se vyhledávanou primadonou, tehdejší současníci obdivovali zejména její dokonalé herecké umění. Vivaldi napsal řadu hlavních rolí ve svých operách přímo pro ni. A právě v tento moment zejména smyčce citovost a podstatu Vivaldiho skladeb skvěle podtrhly. Ano, to je láska...

Jak už jsem nastínila vizuální stránka koncertu či multimediální show, jak se Vivaldianno prezentuje, hraje jednu z hlavních rolí.

Jak jsme uvedli na začátku: jsme v Benátkách, prožíváme příběh jednoho z největších skladatelů své doby, možná i „rockera“ řečeno dnešním slovníkem. Procházíme se podloubími, Náměstím Svatého Marka… Na chvíli se ocitáme i ve Vídni na dvoře Karla VI., který ale záhy po pozvání v té době už zneuznaného a díky císaři znovu objeveného umělce, náhle umírá (otráví se houbami, pozn. redakce). A právě díky spojitosti nádherné hudby, vizuálního zobrazení, tance jsme součástí okamžiku, kdy nás napadá: Stojí to opravdu za to? Možná promarnit nejkrásnější okamžiky svého života pro něco vyššího? Obětovat opravdovou lásku pro „lásku k hudbě“, která se jeví jako pojem?

Pro toto vše bylo představení více než příjemným zážitkem. Nese totiž v sobě, jak už bylo řečeno, nadstavbu, vyšší level, který je možná nepopsatelný, ale nabízí nám souznění s příběhem člověka, který byl nesmírně talentovaný, přinesl do tehdejší hudby něco nového možná i tehdy neocenitelného.  Několikrát byl totiž zavrhován. Ke konci svého života musel prodávat své partitury, aby přežil materiálně.  Ale miloval ji – hudbu a tak přinesl nám „budoucím“ něco tak krásného, že i v moderním zpracování získává na dokonalosti a nedotknutelnosti.

Velký dík patří autorovi Michalu Dvořákovi, ale i libretistovi Tomáši Belkovi. K čemu by byl charismatický hlas Pierce Brosnana bez lesku a nápadů textaře Tomáše Belka? Stejně tak aranžmá Jiřího Janoucha. Virtuosní výkony Terezie Kovalové a dalších umělců je nepopsatelné.

Pro nás, odchovance „moderní hudby“, zůstává nezodpovězena otázka, jak moc se autoři odchýlili od původní barokní hudby, ale my všichni ve Werk Aréně jsme si rozuměli. A to je důležité! A některým z nás i tekly slzy nad úmrtím někoho, kdo přinesl tenkrát v Benátkách do hudby něco neopakovatelného a vyplnil to ticho, když tenkrát mlčel Bůh!

Hodnocení: 90%