ROZHOVOR | Úchvatná šou bezejmenných lidí? Práce osvětlovače je dřina, jen málokdo ví, co vlastně dělají

Nejvíce jsi asi na sebe upozornil na Acoustic Tour Davida Kollera. Jak jsi se dostal ke spolupráci právě s ním?

To mi takhle jednou zazvonil telefon a ozvalo se podmanivé: „Ahoj, tady David Koller“. A tak mě oslovil, jestli bych si neudělal čas a neosvítil mu Turné Československo. Nejprve jsem mu řekl, že se musím podívat do kalendáře, jestli mám čas (smích) a druhý den jsem mu samozřejmě strašně rád zavolal, že jo.

A to se stalo kdy?

To je tak tři roky zpátky.

A objasnil zpětně, proč si vybral právě tebe?

Viděl mě svítit Mandrage, a myslel si, že to jede na „timecode“, což je automatická světelná show, která je naprogramována již předem. Ale když zjistil že to jedu já hezky „prstíčkama“, tak se mu to asi líbilo. Nebo možná nějaký kamarád dal doporučení, nevím.

Dá se obecně shrnout, jak probíhá taková spolupráce? Kdo přijde s prvotním nápadem, představou, jak by to celé mělo vypadat?

Je to různé u každé kapely. Jsou kapely, které už mají nějaký svůj pevný vizuál, který chtějí akorát převést do reality. Z devadesáti procent ale čekají ode mě nějaký nápad, nějakou invenci. Někdy mi nechají úplně volnou ruku, takže si můžu vybrat, co se mi líbí a co mě baví a někdy se domluvíme dohromady.

Často také turné vznikají k nějaké konkrétní desce a ta deska má své téma či jde o nějaký booklet desky či promo desky a tomu se přizpůsobí scéna. Ale třeba toto konkrétní akustické turné s Davidem vznikalo pro divadla, takže úplně volná scéna. A na tom se podílela celá kapela, vytvořili se dozadu nějaké obrazy, já to doplnil „světýlkami“. Takže tohle byla zrovna společná forma práce.

A ty sám při tvorbě lightdesignu jdeš spíše po textech písní? Či máš spíše  "naposlouchané" konkrétní skladby hudebně a přemýšlíš, jak by se daly doplnit, podtrhnout?

Ne, tak jednotlivě ne. Ale myslím, že svítím prostě svým způsobem, jinak než třeba ostatní u nás. Jsem takový hodně muzikantský, vnímám text, vnímám náladu té písničky. Vnímám hodně tóny, které zrovna znějí na jevišti a snažím se je vypíchnout. Ať to není jenom pomyslně, že se zrovna zpívá o krvi, tak bude červené světlo, ale spíše, co ta písnička vyjadřuje a tuto náladu převést i na posluchače barvami nebo dynamikou.

A sám máš nějaké muzikantské zkušenosti?

Celý život jsem se o to snažil. Já jsem snažil studoval hereckou konzervatoř. Rád jsem recitoval a mým snem bylo stát se hercem a tak jsem pro to začal i něco dělat. Jenže hrát na klavír mi nešlo, zpívat mi už vůbec nešlo, ale přesto mám nějaký rytmus a to je asi všechno.

Nejsi tedy v žádném divadle nebo angažmá?

Ne, ne. V době, kdy jsem studoval, tak jsem samozřejmě i snažil hrát aktivně v divadle, ale hudebně jsem se nikdy nijak neangažoval.

Kdo tě učil na konzervatoři?

Pan Laurin, byl můj profesor, veliký pedant, ale vzpomínám na něj hrozně rád.

A spolužáci?

Martin Donutil, Berenika Kohoutová, Míša Doubravová, Nikol Kouklová, to jsou někteří z mých spolužáků, kteří se teď velmi dobře uchytili. Ale já jsem konzervatoře odešel z jednoho jediného důvodu, a to že jsem seděl na dvou židlích. Studoval jsem hereckou konzervatoř, která je velmi časově náročná a musí se dělat na sto procent. A právě tehdy jsem zrovna začal dělat světla a našel jsem se v tom. A navíc jsem si tím vydělával docela pěkné peníze. A tak jsem došel k rozhodnutí, že asi nechci jen „hrát v Ordinaci v růžové zahradě“ a že mě tyhle komerční věci nebaví a že se chci věnovat jenom svícení. A zatím toho rozhodně  nelituji a jsem hrozně rád, že jsem ten krok udělal.

A ten prvotní impuls přes který ses dostal ke svícení?

 To bylo úplně náhodou. Moje sestra měla kluka, který tyto věci dělal a občas mě takhle tahal s sebou a já jsem se v tom prostě našel. Prošel jsem si vším, od toho, že jsem tahal kabely, věšel věci, ale i jezdil s náklaďákem a stavěl obrovské stage a do toho svítil, až jsem došel do toho, že se věnuju jenom lightdesignu, svícení a dalším technicky produkčním a designovým věcem.

A tvá představa, jak dál, kam se posunout? Je to třeba snaha uplatnit se v zahraničí?

Posunout bych se chtěl určitě, ale ne asi do zahraničí. Určitě bych se tam chtěl někdy podívat, naučit se nové věci nebo se zúčastnit nějakých seminářů.  Mám trochu blok, protože mi moc nejdou jazyky a nevěřím si v tom. Ale v Česku jsou tyto věci tak v plenkách, že mi přijde určitě fajn, okoukat věci ze zahraničí, protože odněkud ty nové možnosti vždycky přijdou, ale že bych měl ambice jít tam pracovat, to určitě ne. Ten český rybníček je pro mě natolik velký, že mi to úplně stačí. Můžu se tady dále zdokonalovat a i jemu tak pomoci posunout se někam dál.

 Budeš vyhledávat ke spolupráci další lidi, interprety?

Je to hrozně zvláštní, buď mám obrovské štěstí na lidi, nebo to tak prostě má být. Ale já jsem nikdy nikoho neoslovil, nikdy jsem nikoho neprosil, práce za mnou vždycky přišla sama. Je to skvělé a já jsem za to hrozně vděčný. Všechny ty zkušenosti, které jsem díky tomu získal, třeba turné s Michalem Hrůzou, Mandrage, Davidem Kollerem, Emmou Smetanou. Ale já nemám ještě zdaleka tolik zkušeností jako spousta lidí v naší branži. Stále se učím a získávám zkušenosti.  Mrzí mě, že jsem jen jeden, člověk by chtěl dělat všechno, ale to nejde. Navíc s Luckou Hájkovou (produkce a dramaturgie Cen Anděl a také produkční kapely Mandrage) a Matyášem Vordou (bubeník kapely Mandrage a nyní i designér koncertů) tvoříme tým, který dělal a bude dělat například Ceny Anděl. Jsme v tomhle týmu navíc schopni poskytnout kapelám veškerý servis, veškerou produkci, designové práce, technické řešení a samotná realizace akce či koncertu. Jsme tak schopní interpretům zajistit potřebné věci tak, že se o to o ni vůbec nemusí starat. V zahraničí je to úplně běžné, ale u nás vůbec. Nás to hrozně baví, jsme v tom samozřejmě stále trošku amatéři, děláme věci hodně minimalisticky, ale to proto, že nás to takhle baví.

A jak probíhala práce na Cenách Anděl? 

Začali jsme asi dva, tři měsíce po tom, co ti první skončili (smích). Poté během finiše, snažíme se vychytat chyby. U těch cen Anděl je to ošemetné, protože člověk si to může nějak vysnít po vizuální stránce, ale protože jde o soutěž Akademie populární hudby, oceněné hudebníky a vystupující se dozvídáme až třeba dva měsíce předem a je třeba na to být připravený a rychle reagovat, vše přizpůsobit. Vyladit vizuální stránku vystoupení kapel a celého pořadu.

 A když už je všechno připravené, jak moc práce je ještě během přímého přenosu?

Ono dělat koncert jakékoliv kapely je úplně odlišné, než dělat přímý přenos. Každá chyba je okamžitě vidět a už to nejde vrátit zpátky. U koncertů můžeš chyby postupně vychytat, ale tady už to navždycky zůstane. Nelze nic vrátit, předělat, rozvinout. V tom naopak spočívá krása koncertů, že se můžou vyvíjet.

Ano to mohu potvrdit i na zmiňovaném turné Davida Kollera, které jsem viděla letos na jaře a s odstupem na podzim. A vývoj je tam rozhodně zaznamenatelný.

Když jsi říkal, že si na předchozích Andělech viděl chyby. Jak jste tedy celý přenos zpětně hodnotili?

Tak samozřejmě jsme si řekli, že jo, že se vlastně skoro všechno podařilo. Ohlasy byly pozitivní, ale stejně tam bylo spousta organizačních a technických chyb, asi by se to sice nemělo říkat takhle „na plnou hubu“. Televizní svícení je úplně jiné a já jsem prostě osvětlovač zatím jen koncertů. Takže jsem tam viděl spoustu chyb, ze kterých se ale učím.

 A neláká tě např. televizní svícení?

Vůbec, já nemám na televizi a lidi v ní nervy. My jsme hrozně tvořiví lidé a chceme hlavně dělat věci jinak, než se možná dělali a oni zase tak, jak se to dělalo před třiceti lety. Jsme ale hrozně rádi, že se nám daří ty televizní věci inovovat, dělat třeba jinak. První ročník jsme spolu hrozně bojovali, ale teď už jsme k sobě našli cestu a jde vidět, že nám věří a že vše, co děláme, má nakonec smysl. My se učíme spoustu věcí od nich a jsem rád, že i oni možná od nás.

A co divadlo? To tě jako původně herce neláká?

Láká, hrozně moc! Je to samozřejmě úplně hodně jiné, intimní. Jde o atmosféru, určité okamžiky a nálady. Divadlo vám nikdy nic neodpustí, všechno jde vidět. Nebavila by mě opera nebo balet, bavilo by mě nějaké alternativní, divadelní nebo i taneční představení.

Karel Čapek řekl, že dobrý divadelní osvětlovač hraje na světelné varhany. Přeji tedy, ať si na ně brzy zahraješ.

Divadelním osvětlovačům se říká světlušky. Máš také přezdívku?

Ano, říká – světlušky. Ale mě většinou říkají světýlko.

Zažil si někdy při koncertě situaci, že se něco fakt hodně pokazilo?

Stane se, že vypadne proud a s tím buď nic neudáte anebo to za vás vyřeší někdo jiný. Samozřejmě může světlo přestat fungovat úplně, ale pak jsou věci, jak já říkám mezi nebem a zemí, kdy kabel máš zapojený, všechno je v pohodě, ale prostě to nefunguje. Pak už je to jen mezi rukama a pultem (smích)

A co technické vybavení? Vybíráš si ho sám?

S technikou je to tak, že jsou firmy, které se tím živí. Je to stejné jako se vším, existují kvalitní věci a nekvalitní a člověk si může vybrat, co zvolí. Ale pokud je člověk šikovný, tak udělá i s nekvalitních věcí hitparádu.

Moje práce teď trošku přešla do nové fáze, kdy už nedělám jenom čistě světla, ale baví mě technická produkce a veškerá práce kolem. Jsme schopný tu techniku objednat, vymyslet, kde co bude a jak to bude fungovat, kdo to bude dělat. Někdy je ale hrozně těžké spojit ty dvě věci dohromady. V tu konkrétní chvílí se nedá věnovat technické produkci i světlům.  Už jsem si to zažil, že jsem věděl o každém kabelu, každém člověku a každém stánkaři a zároveň kompletní lightdesign a veškerá světla a to jsem si teda opravdu sáhl poprvé na úplné dno.

 Ještě málo k technice. Zeptám se úplně laicky, jde z těch světel ještě takové teplo?

Jak všechno přechází do LEDek, tak i světla už jsou ledková, takže už z nich nejde takové teplo.

Nebo mě jako naprostého laika zaujalo, že do toho přístroje na mlhu se dá dát voňavá esence.

Ano, to se dělá. Kdyby nebylo mlhy, tak není světel. Světla nevyniknou, když není mlha. Škoda, že zrovna dnes na koncertě jsem neměli ještě jednu mlhu, tzv. těžkou mlhu a ta je taková plazivá, dělá sloupec asi 40 cm, takže těm muzikantům nejdou vidět nohy a ta mlha se  plazí dolů z pódia a vypadá to opravdu hezky. Ale ještě k esencím, já říkám, že je to způsob, jak umlčet muzikanta, že moc mlžíš – dáš mu tam voňavou esenci. (smích)

 A plány do budoucna?

Moje plány jsou všechno, co jsem teď říkal. Hrozně bych chtěl, abychom to s Matyášem a Luckou posunuli někam dál - ten koncept, o kterém jsem mluvil, poskytovat kapelám úplně veškerý servis. V tom vidím nějakou svou budoucnost a hlavně mě to hrozně baví, že vidím, že to baví i ty kapely. A když vidíte, že to má zpětnou vazbu, víte, že to má smysl. A co se lightdesignu týče, ten tady moc nikdo nedělá. Ve světě je to úplně běžné, navíc tam je na to několik lidí, tady všechno dělá jeden člověk vlastně sám. Když to přeženu, už bych časem nechtěl jezdit do koncertech a svítit je. Spíš bych to chtěl vymýšlet a říkat lidem, jak to mají dělat. Na to navazuje to, že ten čas strávený v dodávce a poté na koncertě je tak ubíjející a ztrátový. Já bych totiž v těch hodinách mohl vymyslet milion jiných věcí..

A taky bych chtěl mít někdy rodinu a věnovat s jí. Mám to rád a bude mi to určitě někdy chybět, ti lidi jsou hrozně fajn a hlavně jsem šťastný, že si můžu trochu vybírat a dělám s lidmi, kteří mě baví a které bavím já.

A co spolupráce s Kazmou, na písničce Cizí zeď k jeho nejnovější One man show.

Náhodou jsme na na Facebooku na sebe narazili s Markusem Krugem. A pak mi zavolal, jestli to nechci dělat a vlastně jsem do toho šel z jednoho jediného důvodu, že mě bavil ten koncept pořadu a ta myšlenka toho, jak poukázat na nějaký problém společnosti a lhostejnosti lidi. A také to, že tam bude v jednu chvíli skoro padesát hudebníků a zpěváků.

 Pracoval jsi i na turné Tomáše Kluse, kde jste se opět potkali i s už zmíněným Matyášem Vordou.

Ano, oni jedou turné k nové desce a Matyáš jim pomohl to nějak vizuálně ztvárnit. A já jsem jen pomohl s technickou produkcí a organizací těchto věcí. Ty prostory jsou docela hodně velké, takže jsme měli dobré možnosti. Zrovna nedávno jsem Matyáše chválil, že se mu to opravdu hodně povedlo.

A on se věnoval koncertnímu designu už dříve?

Myslím, že mi říkal, že už před 15ti lety, když hráli s Mandrage po klubech, chodil a „šteloval“ tam světýlka, a vyndával filtry. Celý život různě maloval a sprejoval, takže mu to bylo nějak souzený a skončilo to tím, že dělá velké scény. Samozřejmě pro Mandrage dělá už hrozně dlouho design a v poslední době ho i někdo osloví, jestli by mu nenamaloval stage na koncert. Myslím si, že v tomhle má ještě hodně velkou budoucnost, dělá to vážně dobře a jinak než kdokoliv ostatní. Občas se fakt zastydím, že ho napadne něco, co mělo napadnout spíše mě.  Hodně dělá ledkové projekce. Spousta kapel si pořídí obrovskou ledkovou stěnu, a pak tam v pozadí běží jenom nějaký spořič, ale Matyáš vytváří projekci konkrétně pro každou kapelu a každou písničku zvlášť. Navíc mu to funguje i s hudbou, bliká to do rytmu, protože jako bubeník má pro to samozřejmě cit.

 A jezdíš se sám koukat i na jiné koncerty?

No rozhodně, na české málo, ale občas to udělám, a na zahraniční hrozně rád. Tím, že nejsem jen osvětlovač, tak vnímám i tu organizační stránku a vidím, jak jsou v tomhle hrozně daleko V Česku se jdu podívat na kapelu, ale nejdu tam se záměrem se podívat na show a na světýlka.

Takže se nedá hovořit o jakési „postiženosti“ svým povoláním?

Jenom ve chvíli, kdy jdu na kapelu a vyloženě od ní očekávám nějakou show. Ale jinak jdu na kapelu kvůli hudbě, třeba na Vltavu, Mňágu a Žďorb nebo na Tata Bojs. Zrovna Tata Bojs pro mě byli vždycky vzor.

 A neláká tě tedy spolupráce právě s kapelou Tata Bojs?

Tata Bojs mají svého skvělého osvětlovače, Filipa Bruthanse, a to je pro mě člověk, od kterého já jsem se vždycky učil. Dělá pro ně od té doby, co hrají a dělá to velmi dobře. Ale jsou kapely, které bych chtěl dělat, ale to si budu muset ještě počkat. Ale neprozradím jaké.

Třeba by se pak ozvaly.

To ony už se ozvaly, ale tam jsou spíš vztahové věci. Kapela je prostě tým, a i osvětlovač musí s tou kapelou souznít. Hodně se děje, že si lidi v nějaké funkci drží člověka jenom proto, že jsou s ním kamarádi, i když on tu práci nedělá zase tak dobře.

Ale to se musí přece na koncertě poznat, ne?

Určitě, ale po technické stránce si nejsem jistý, že to divák pozná, když spolu kapela nekomunikuje. Je tady v Čechách spousta obrovských kapel, kde má každý svou šatnu a nekomunikují spolu. A to pak jde hrozně vidět. Je spousta kapel, na kterých jsem vyrostl a teď vím, že bych na ně už nikdy nešel, protože ty rozpory jdou hrozně vidět. Ale já tomu vlastně hrozně rozumím. Lidé, jak jsou různí sami o sobě, a navíc umělci a každý tvoří nějakým určitým způsobem, pak je někdy těžké si porozumět.

A co po koncertě, jak hodnotí muzikanti konkrétní vystoupení?

Ano, a zejména bubeníci. Všeobecně si všímají, jestli svítíš dobře nebo špatně. Je to zvláštní, buď je to tím, že mají rytmus a všimnou si, když ty ho nemáš a nebo se tam vzadu za těma bicíma prostě nudí a mají čas koukat po světýlkách. To kytarista nebo klávesák nemá takový  přehled o tom, jak svítíš, ale bubeník jo. Třeba Adam (Koller, pozn. redakce) mě vždycky proškolí.