ROZHOVOR | Za hudbou musí vždycky něco být, to je naše poslání, říká hudebník Hradil

Hrubá Hudba, která se představila poslední červnový víkend na Hradeckém slunovratu, zde vnesla nejen úžasnou atmosféru, ale i vědomí, že lze skvěle propojit dva na první pohled odlišné a přitom velmi úzce propojené a souznějící elementy hudby. Návštěvníci festivalu tak měli možnost prožívat „zásnuby“ živé hudební folklórní tradice a jejího poselství, odrazu, který se tak přetváří do nové autorské hudební podoby. Již v roce 2017 začala spolupráce hudebníka a skladatele Jiřího Hradila (mj. jeho další projekty, aktivity jsou nezaměnitelní Tata Bojs, Lesní zvěř, Kafka Boys) a horňáckého primáše Petra Mičky.

Výsledkem této inspirativní spolupráce vzniklo dvojalbum nazvané Hrubá Hudba. Mělo a má  dvě zajímavé nosné roviny – tradiční (hudební projevy tradiční lidové hudby na Horňácku) a autorskou (vycházející a inspirovanou právě tou tradiční linií). Autorem této vrstvy je zmiňovaný Jiří Hradil, který s respektem k tradičním prvkům skvěle využil zmiňovaného potenciálu a specifik lidové horňácké hudby, kterou se tímto počinem nádherně snoubí s prvky elektroakustické hudby. Díky Hradeckému slunovratu se naší redakci naskytla možnost trošku vyzpovídat právě Jiřího Hradila.

Když se rozhlédneme zde po nádvoří zámku v Hradci nad Moravicí bezprostředně po skončení vašeho koncertního vystoupení, mě napadá, že mnohým návštěvníkům plyne z očí: hudba je buď špatná nebo dobrá, prožitá naplno, protože hudební seskupení Hrubá Hudba  vše tak nějak potvrdila. Jak došlo k vaší spolupráci?

Za tou hudbou musí vždycky něco být, za tóny se musí skrývat něco, čím se nechá člověk unášet a to se domnívám, že je poslání hudebníků - tuto myšlenku šířit. Hrubá Hudba začala díky Lesní zvěři. Mým snem bylo vždycky udělat něco s Horňáky. V roce 1996 jsem byl na Horňáckých slavnostech. Právě tam jsem zažil takové velké procitnutí. Uneslo mě to fakt strašně daleko a uvědomil jsem si, že to, co jsem pořád hledal, jsem našel tam. Moje maminka je 15 km od Nivnice, u Uherského Brodu, a to už je Dolňácko, tam je to trochu jiné a přes všechnu úctu, dolňácký folklor mě nikdy nebral. Horňácký folklor je totiž takový ryzí, hluboký, občas i trochu temný. A právě tam mě to chytlo.

Ale až o deset let později jsem mluvil tady právě s naším Milošem Rejskem z Lesní zvěře, že bych moc rád zde pronikl. A on že se zná s Petrem Mičkou, že spolu studují a že ho můžeme zkusit poprosit. A tak začaly námluvy. Ale Petr nám říkal, že žádné takové fúze nedělají, myslel tak trochu na Čechomor. Tak jsem mu vysvětlil, že chci dělat trochu něco jiného, samozřejmě s veškerou úctou k Čechomoru. Já jsem mu vysvětlil, že s Lesní zvěří děláme takové víc alternativnější věci, až trochu do undergroundu. Tak jsem mu poslal nějaké demo nahrávky, on si to poslechl a říkal, že bychom to teda mohli zkusit.

A tak jsem udělali desku. A já jsem začal přemýšlet, že bych chtěl udělat něco rozsáhlejšího s Horňáky a více rozvinout některé písničky.  To jsem řekl Petrovi někdy před čtyřmi lety, pracovně jsem to tehdy nazval Horňácké oratorium. Ale že je to zatím experiment. Tak jsem začali zkoušet a začaly se dít věci. No a vznikla Hrubá Hudba.

Zároveň jste tak potvrdil, že ani žánrově moc nelze škatulkovat hudbu. Hudba je přece jenom jedna. Člověk může vidět v jednu chvíli Tata Bojs, a potom Hrubou Hudbu a je mu to vlastně úplně jedno, protože u obou cítí tu energii, nadšení a stále tu neskutečnou lásku k hudbě.

Já myslím, že spousta hudebníků se často takhle prolíná několika žánry. A to je i jedna z myšlenek Hrubé Hudby. Je spousta žánrů, které nepocházejí z jeho země, a tak se cítí takový vykořeněný. A tohle přece je naše hudba a tu bychom si měli uchovávat a hýčkat. A následně fúzovat tuto hudbu do dalších žánrů - jazzu, rocku… A dřív než to zanikne, bychom s ní měli něco dělat. Měli jsem samozřejmě trochu strach, že nás Horňáci proklejí, ale nějaká síla nás vedla, ať to uděláme. Třeba paní Anna (Anna Šajdlerová – skvělá interpretka, „zpěvulenka“ z Velké nad Veličkou, pozn. redakce) si to hrozně oblíbila.

Ano, sama mi vyprávěla, jak ji tato forma spolupráce baví a líbí se jí, že kapela vyhledává i méně známé horňácké písně.

Horňáci mají asi tři tisíce písní, to je obrovské množství. Navíc, oni nemají vůbec žádné banální texty, všechny jsou hrozně hluboké. To třeba v hudbě jiných krajů tolik není. Oni jsou hrozně čistí a nekýčovití. Je to hrozná radost se s nimi potkávat a hrát. Já když s nimi hraju koncert, tak používám něco, co jsem nikdy nezažil. S Tata Bojs máme úplně jiný druh energie. Tady u Hrubé hudby se člověk jen nechá vést tou jejich krásnou energií.

Navíc pani Anna mluví tím archaických jazykem. Je paní učitelka a umí tak všechny držet pevně. K tomu vede velký ženský sbor. Ona vůbec nevěděla, co od nás má čekat, co to bude a když to pochopila a viděla celou tu atmosféru… Vždycky po koncertě přijde a je hrozně ráda, že s námi může hrát a jak ji to baví. Je to takové pěkné, když takový starší člověk pozná úplně jiný svět. Ona by si mohla krásně fungovat ta Horňácku, zpívat si písničky a nejezdit s námi po koncertech, přesto je tady a s námi. Teď jsem s ní udělali i klip a ona je teď z ní taková naše horňácká hvězda.