ROZHOVOR | Bohužel je píseň Yesterday opět aktuální i dnes, říká Michal Prokop

Michala Prokopa netřeba představovat. Snad stačí jen "poznamenat", že v roce 2019 byl uveden do Síně slávy v rámci předávání Cen Anděl a ještě dříve, v roce 2007, vstoupil do beatové síně slávy. Má spousty zlatých desek, ba i těch platinových. A zdaleka se nejedná o někoho, kdo stagnuje, čerpá ze své předešlé slávy. Naopak. V současné době Michal Prokop opět připravuje materiál na další nové album, opět s covidovou přestávkou se konal festival Krásný ztráty Všetice a stále je jej lze vidět na koncertech s jeho (neméně legendární) kapelou Framus Five.

Na Hradeckém Slunovratu vystoupíte s vaší kapelou Framus Five, jež vznikla už v roce 1963. V dokumentu o vás Až si pro mě přijdou zaznělo, že „hudba tehdy měnila svět“. Dnes se tak bohužel neděje. V čem byla z tohoto pohledu šedesátá léta tak specifická? 

To je hodně komplexní otázka, možná na celou studii, ale stručně řečeno – rock and roll byl symbolem naší generace, vyjadřoval ohromnou touhu po svobodě, v tom byl univerzálním jazykem, elektrická kytara se stala symbolem té svobody a nešlo jen o komunistický režim který pomáhala rozvrátit, ale i v jiných autoritářských režimech, třeba v Latinské Americe sehrával podobnou roli, konec konců i ve Spojených státech a v Británii rovněž. A nebyla to tehdy jen hudba, ale třeba i film, celý životní styl, móda, účesy atd. Dnes je symbolem doby spíš internet a sociální sítě, ty určují společenský pohyb, hudba je už většinou jen zábavou. 

Sám často uvádíte jako svůj hudební, inspirativní vzor R. Charlese, který se mimo jiné v časopise Roling Stone umístil v roce 2004 na 10. místě největších umělců všech dob a o čtyři roky později dokonce na 2. místě největších zpěváků všech dob. V čem dle vás spočívá jeho úspěch? Je to žánrové spojení gospelu a blues, ohromná pracovitost, talent? 

Nevím, nikdy jsem to takhle neanalyzoval, prostě pro mě je Ray Charles vůbec největší zpěvák, on mohl totiž zpívat cokoli. Jakýkoli žánr a pořád to byl on. O to se snažím po celá ta léta i já, snad už jsem po více, než padesáti letech za mikrofonem pomalu blízko tohoto ideálu.

Ray Charles vystoupil v letech 1982, 1989 v tehdejším Československu. Měl jste možnost jej osobně potkat?

Jen jako nadšený fanoušek v publiku. Na tom prvním koncertě jsem pochopil některé technické jemnosti jeho zpívání. Třeba že tam, kde jsem já když jsem ze začátku zpívával jeho věci značně „tlačil na pilu“, on to zpíval lehoučce, půl metru od mikrofonu, jakoby napůl plynu. To bylo úžasné. Dostalo se mi pak po létech cti slavnostně uvést do českých kin životopisný film Ray, který o něm natočil režisér Taylor Hackford. Ale osobně jsem se s ním nikdy nesetkal. 

Při práci na rešerších k tomuto rozhovoru mě velmi zaujal film Kdopak by se beatu bál. Asi nejen prostředím, kde se natáčel, formou, ale i účinkujícími. Spolu s vám tam vystoupili Petr Novák a Vladimír Mišík. Jak vzpomínáte na toto jistě nezapomenutelné natáčení?

No ano, vzpomínám. Ten film byl okamžitě po natočení zakázán, ocitl se v trezoru a televize jej uvedla až po revoluci. Myslím, že ta atmosféra v tehdejším New Clubu  je autentická, když jsem pak po létech měl možnost vidět některá vystoupení anglických kapel z té doby, bylo to velmi podobné, takoví jsme všichni byli.

 Vás samozřejmě s Vladimírem Mišíkem pojí nejen tento film. Je asi obtížné jako muzikant hodnotit práci jiného muzikanta. Přesto, můžete se o to pokusit či jen říct pár slov např. o jeho „nové“ (v září by měla vyjít další) desce Jednou tě potkám, která je dle mého soudu velmi povedená.

Je skvělá. A máte pravdu, nerad hodnotím práci svých kolegů pokud sám ještě hraju. Proto taky nehlasuji  v anketě Ceny Anděl, i když jsem se stal členem Akademie. Ale opakuji, ta deska je hodně dobrá.

Nelze nepřipomenout legendární Město ER a vaši spolupráci s Josefem Kainarem. On sám se prý o vás zmínil jako o „člověku, který dává naději“. V roce 1970, kdy texty vznikaly, už moc nepsal. Nazpíval jste i jeho ódu na mysterium času a lásky Odjezd. Jak na vás tehdy působily jeho verše a dá se říci, že dnes v nich nacházíte více či něco jiného? (I když poezie taková být asi má, kde ve verších každý něco hledáme a nacházíme.)

 Tak pozor, Město ER vzniklo v roce 1970, on to napsal na mou hudbu. Odjezd je naopak báseň, kterou posléze zhudebnil Petr Skoumal. Ale v obou těch textech, i když vznikly v různé době a mezi jejich natočením na desku uplynulo čtrnáct let, v obou je pro mne takové zvláštní mystérium. Město Er bylo pro mě branou do českého zívání a vyhovovalo mi, že je tajemné, mnoha věcem jsem tehdy nerozuměl, a objevoval jsem je mnohem později, proto se mi zpívalo dobře, jako když jsem zpíval před tím jen anglicky, aniž bych byl nějakým bůhvíjakým angličtinářem. A podobně na mě působil pak ten Skoumalův a Kainarův Odjezd.  Myslím, že čtenář i posluchač by si měl v textech významy hledat a nalézat sám. Já to nikdy nechci moc vysvětlovat. A to se netýká zdaleka jen textů Kainarových.

Ta skladba nebyla až do roku 2016 nikdy živě uvedena. Proč? Bylo to dobou?

Přesně tak. Když deska vyšla, už nebyla politicky žádoucí, i když nebyla přímo zakázaná. To bylo v roce 1972 a v normalizační době jsem už neměl ani kapelu a představa uvedení se symfonickým orchestrem byla tehdy naprosto absurdní. Když jsem se pak znovu do rockové hudby vrátil, už jsem ani nechtěl hrát takovouhle muziku já, a tak to pokračovalo až do roku 2016, kdy mi bylo sedmdesát a já začínal pomalu bilancovat. A tak jsem si vzpomněl znovu po létech na Město ER a pojal jsem šílenou myšlenku, že to vzkřísíme a poprvé živě zahrajeme, opravdu tak, jak to bylo natočeno.  Konečně tu byla šance zahrát to se symfoňákem, jen byla otázka, jestli to ještě vůbec uzpívám, ona to není sranda, jsou tam náročné exponované vysoké falzety, které už holt kvůli věku nemám. Ale nakonec se to podařilo, dal jsem to, možná už trochu jinak, než když mi bylo čtyřiadvacet, ale bylo to pro mě hodně zajímavé.

Dalším básníkem, který se objevuje ve vaši tvorbě, je Jiří Žáček. Ale byli to i Petr Skoumal či Pavel Šrut. Jak tady probíhala spolupráce při zhudebnění jejich veršů? Omlouvám se, ale zeptám se jako naprostý laik: Jak vypadá tvůrčí proces, cesta od hotového textu k písni?

Text mě musí nějak oslovit. Já dostávám pořád nějaké texty od spousty lidí. Ono se ví, že já dělám většinou na hotové texty, přijde mi to pro češtinu lepší, než ten opačný postup, kdy je nejdřív muzika a ta se otextuje, jak to bylo třeba v případě Města ER. Některé texty jsou dobré, líbí se mi, jiné ne, ale dokud to na mě přímo nepromluví, odkládám to zpátky do počítače. Ale když to promluví, tak sednu s kytarou a začnu vymýšlet, někdy výjimečně taky třeba u kláves. A ten první zárodek si nahraju do telefonu. Když se mi to ještě za chvíli líbí, sednu a začnu vyrábět demáč, nahrávám si sám všechny nástroje, pravda ne zrovna virtuozně, až ta písnička postupně i několikrát změní svůj kabát, někdy mě některý nástroj inspiruje k trochu jinému pojetí, někdy to naopak vrátím zpátky k původnímu modelu, prostě ta nahrávací technika mi umožňuje doma vyrobit něco, co už zní jako celá kapela, tedy i jakýsi zárodek aranžmá. A když to pak nahráváme s kapelou, tak ty moje party upraví a dodělají ti, co na rozdíl ode mne opravdu na ty nástroje umějí, tu aranžérskou představu dotáhnou ke skutečné aranži a je to. Podobně dneska pracují i moji kolegové, kteří pro mě dodají svoje věci, na texty, které jim z toho penza co dostávám předvyberu, že bych si dokázal představit je zpívat.  

 Žáčkovým textem je i pro mě velmi silná píseň Má vlast. Slova jako „sprostá lež se veze v kočáře… příliš často radost hořkne v hoře… všechny cesty vedou k Bílé hoře…“ míří na 13. komnatu našeho národa?

To je přece na vás, jak si to vyložíte, ne? Už jsem říkal, že nechci nikdy dávat žádné „návody k použití“. A už vůbec ne u věcí, které jsem sám nenapsal.

I videoklip k písni je velmi zajímavý. Vilma Cibulková je zde neskutečná, přesná.

Taky si myslím, je skvělá a byla skvělá i při natáčení.

Když se ještě vrátím do 80. let. Tady je na místě bezpochyby zmínit Kolej Yesterday. Ale na mě zapůsobila i skladba z roku 1989 Snad nám naše děti prominou. Album Snad nám naše děti… vyšlo ale ještě před Sametovou revolucí. Nebyl tehdy problém se schvalováním, cenzurou? „Všechno děláme jenom na půl, ať to jiný vylepší. Slova mluví, mlčí činy v prapodivném nářečí. A nad vším trůní osamělý pěšák.“ Velmi dobře zde vystihl Vladimír Merta obraz doby.

Když jsem si tenhle text vybral z tří verzí, co mi Vláďa Merta tenkrát nabídl, samozřejmě jsem měl mrazení, že to bolševik neschválí, tenkrát všechno muselo jít přes textové komise. Ale kupodivu to prošlo, myslím, že ten režim už tehdy mlel z posledního. Oba s Mertou jsme byli překvapeni, zejména on, tak zvyklý na zákazy. No a pak jsem si po listopadu dlouho myslel, že tahle píseň už nebude aktuální, že ji zaplaťpánbůh smetla doba. Ale ukazuje se, že to bohužel tak úplně není pravda, že to platí i dnes. A tak jsem ji teď znovu vzkřísil a začínáme ji hrát v programu našeho akustického tria s Honzou Hrubým a Pavlem Marcelem.

Pokud půjdeme do současnosti. Nedávno proběhl festival Krásný ztráty Všetice. Jaká je jeho historie?

Začalo to v tom roce 2016, když jsem se rozhodl zahrát Město ER. Tehdy můj promotér David Gaydečka přišel s nápadem, že by se ta premiéra mohla odehrát na takovém festivalu a rovnou navrhl i název, který vychází z mé někdejší televizní talk show. První ročník se odehrál v Lokti, druhý pak na Konopišti a poslední tři ročníky už jsme se usadili na statku ve středočeských Všeticích na Benešovsku. Tam se cítíme skvěle všichni – kapely i diváci.

Čtrnáct let jste spolu s Janem Lacinou vytvářeli úspěšný pořad Krásný ztráty, kde se vystřídalo přes 1000 hostů. Za tím stojí obrovský kus práce. Mě zaujalo vždy to spojení a následné propojení obou hostů. To muselo být někdy velmi těžké vymyslet tu spojitost, ne?

Ano, to bylo na tom nejzajímavější – vymýšlet ty dvojice. Protože my jsme na rozdíl od všech mě známých talk show měli na scéně od začátku dva hosty najednou, ne po sobě. A taky jsme měli zásadu, že u nás každý host může být jen jednou. Takže opravdu náročná práce, někdy se nám připravovaná dvojice náhle z různých rozpadla a my museli hledat náhradníka, ale občas se stalo, že právě tyhle díly, kdy jsme museli narychlo lepit dvojici nově, dopadly líp, než některé dlouho a pečlivě připravené.

 Můžete pohovořit o vašem novém albu Mohlo by to bejt nebe…, které téměř ihned po jeho uvedení na trh se umístilo na 1. místě prodejního žebříčku IFPI. V recenzi na toto album se uvádí, že „je pro vás hudební minulost žhavou současností.“ Kde nacházíte tu neutuchající inspiraci?

Album vznikalo ve zcela zvláštní době, zvláštní metodou, vlastně jsme se nikdy při práci na něm všichni nesešli, na dálku, přes internet jsme si posílali jednotlivé nahrané stopy, ale přes všechnu nepřízeň osudu včetně zdravotní indispozice jednoho z mých klíčových spolupracovníků Luboše Andršta to myslím dopadlo skvěle, máme z toho radost. A inspirací byly zase texty, jak jsem to popsal výše. I když už Pavel Šrut nežije, nežije ani Petr Skoumal, povedlo se mi najít některá nová jména a vzkřísit z těch starých ještě nečekané návraty. Tak už to začínáme i hrát na koncertech, v tomhle případě jsme se ty nové věci pikantně teprve museli naučit z hotové nahrávky, právě proto, že deska vznikala tak, jak jsem to už popsal.