RECENZE: Duna: Část druhá je přeceňovaná a emočně vyprahlá. Velkofilm století se nekoná

Na pokračování adaptace kultovního sci-fi románu Franka Herberta z roku 1965 se kvůli odkladům zaviněných hereckou stávkou čekalo od loňského října. První část nového převyprávění pomyslně sloužila především jako rozsáhlá expozice, nutná pro vykreslení fikčního světa a načrtnutí charakteristik jednotlivých postav. Zatímco v první části protagonista Paul dospíval, v druhé části se stává vůdcem. Přijatý mezi fremeny je dle tamní víry braný za mesiáše, který vyprahlé planetě Arrakis opět přinese zeleň a bohatý ekosystém. S  matkou proniká do tradic štvané komunity, zatímco Baron Harkonnen se ve stínu krutovlády snaží bojkotující obyvatelstvo potlačit a pokračovat v těžbě jednoho z nejcennějších produktů vesmíru –⁠⁠⁠⁠⁠ koření všeho koření. Do politických machinací se navíc zapojují další postavy, včetně samotného císaře, kterých jsme se v první části nedočkali.

Režisér Denis Villeneuve před sebe postavil mamutí výzvu, jež na své limity narážela již první částí. Jeho pojetí adaptace je příliš sterilní. Mnozí mluví o jeho autorském vkladu a mistrném vypravěčství. To však hledat jen velmi obtížné. Filmové vyprávění se obecně od literárního v mnoha ohledech liší, což je fakt, který si scenáristická dvojice Spaihts-Villeneuve (první část s nimi psal i etablovaný Eric Roth), pravděpodobně neuvědomuje. Snímek jakoby si ze své předlohy vybíral určité části a překlápěl je jedna ku jedné. Didaktická adaptace textu v tomto ohledu skutečně nepřináší nic, co bychom si s filmovou autorskou licencí spojovali. Druhá část je v závěrečné části odvážnější a některé věci filmovému světu uzpůsobuje, veskrze však trpí stejným problémem, jako před třemi lety.

S tím se pojí i vypravěčská rozpolcenost, kdy Duna jakoby nevěděla, zda se chce více věnovat fikčnímu světu a jeho pravidlům či samotným postavám. Pokračování je v tomto ohledu disharmonické a distribuce informací je bud´ přehuštěná, nebo naopak zcela vyprázdněná. Sice se dozvídáme spoustu o červech, na druhou nevím takřka nic o tom, jak funguje svět s černým sluncem, jehož zázemí je klíčové k porozumění machinacím nepřátelské strany. Dočkáváme se množství různorodých subsvětů a kolotoče postav, z nichž se většina vyskytne v pár obrazech, aby se opět objevila pravděpodobně až v třetí části. Jinak si prezenci některých postav nelze obhájit. To samozřejmě může fungovat, pokud budeme snímek nahlížet v rámci práce s filmovou serialitou. Jako samostatné dílo jej však sráží a ještě více tříští kauzální ucelenost. Vypravěčské limity se projevují hlavně v závěrečné třetině, kdy Villeneuve doposud rozvolněné tempo nesmyslně zrychluje, aniž by k tomu vedla postupná gradace, a snaží se do závěrečných minut nacpat takřka všechno.

Celková výstavba pak připomíná spíše videohru. Paul se na začátku poznává s prostředím, utužuje pouto s Chani, ačkoli jejich vztah nedostane tolik prostoru a láska nepůsobí organicky, a postupně plní jednotlivé úkoly od vůdce fremenů Stilgara. Putování a seznamování se se světem střídají náhle výbuchy akce. Paulův postup pak přímo asociuje princip videoherního levelování, ať už jde o možnost jezdit na prastarém červovi či možnost vidět budoucnost. Budovaný svět skutečně dokáže být imerzivní. A pokud by Villeneuve zůstal u explorace fikčního světa, vykreslování politických intrik a společenských rozdílů, mohlo by se skutečně jednat o velkolepou a vrstevnatou fresku. Duna se však snaží o centralizaci ústředních postav, a že jich není málo, a v závěru se spíš než o svět opírá právě o ně.

Právě kvůli výše zmíněné rozkročenosti ale všeho dosahuje tak nějak napůl. Nikomu nejsme skutečně blízko. Paula vidíme rozvíjet své bojové schopnosti, když však dojde k jeho zásadní transformaci vnějším vlivem, tíhu na jeho bedrech necítíme. Koláž postav je jasně rozvržená na dobro a zlo, ambivalenci v závěru nacházíme až u Paula. Villeneuvova filmografie byla vždy podchlazená. Postavy jsou u něj záměrně odstřižené od emocí a publikum se na ně ani napojit nemá. Dystopický Blade Runner 2049 tím utvrzuje bezčasí a odosobnění, Sicario: Nájemný vrah zase bezmoc a boj s větrnými mlýny. Díky chladu a odosobnění se byl schopen skutečně zarýt pod kůži. U Duny je jeho přístup obdobný, tentokrát však za ním jen těžko hledat koncept, vzhledem k tomu, že se dočkáváme množství (nechtěně melodramatických) vážných pohledů z očí do očí, kdy máme společně s postavami prožívat utrpení a tíhu volby. 

Napojení a chtěného emocionálního efektu však nejsme schopni právě kvůli tomu, že do postav a jejich vnitřního světa nikdy nevidíme. Ztvárnění snů a kontakt s vyšší silou mají spíše informační hodnotu pro vývoj příběhu, než niternou, hodnotnou pro samotné postavy. Zvlášť u Paulova vztahu s Chani, který je v podstatě jedinou “zábranou” v učinění Paulova zvratného rozhodnutí, je nedostatek něhy problém. Celá romance je jednorozměrná a povrchní. Povrchnost je pak obecným problémem celého díla. Morální dilema je banální, nevybízí k dialogu. Přímočarost samozřejmě není v rozporu, pokud by se však Duna nesnažila o jakýsi filosofický a etický přesah, silně přítomný v literární předloze. Trpí na přílišnou sebevážnost a sebedůležitost. Je příliš uzavřená do sebe a bohužel, velmi vratce balancuje nad propastí sebestředného midcultu.

Naopak vyniká především v budování paralel a kontrastů mezi Paulem a jeho předurčenou nemesis Freydem-Rautherem, který se jakožto ústřední antagonista objeví až po třetině filmu. Oba obdobného věku, oba se nachází v pozici, kdy na sebe musí převzít zodpovědnost, každý na opačné straně. Dynamika díky střihové skladbě oba protagonisty svým způsobem sbližuje a lícuje jejich postup, ačkoli se poprvé setkají až v úplném závěru. Je škoda, že takto propracovaná a důmyslná drobnokresba je v celkovém kontextu anomálií. Právě ve své úspornosti dokáže být strhující. Celkový motiv osudu, kterému chce Paul dostát, ale zároveň se mu bránit, je taktéž funkčním hnacím motorem, jenž se však příliš často zadrhává. V dílčích momentech je Duna ale skutečně pohlcující. Paulova cesta připomene například vývoj Michaela Corleoneho z kmotrovské trilogie. Zatímco Corleoneho proměna je postupná a neúprosně tíživá, Paul je jen oproti němu jen bez figurkou, která se má jasně dané, že z bodu A se má dostat do bodu B, a tvůrci již neřeší detaily toho, co k tomu vede.

O pohlcení se snaží i mohutně vyzdvihovaná výtvarná stránka a všudypřítomná velkolepost. Jistě, většina oslavuje technickou brilanci a surovou estetiku rozlehlých pouští. Většina stylistických voleb a epičnost obrazů je ale taktéž samoúčelná a obrazové vyjadřování není významotvorné. Ano, rozlehlé pouště a velké celky podtrhují malost lidské existence uprostřed všemocné přírody a jejích živlů. To je však jediná a až příliš okatá vrstvička. Až ukájející se záběry slouží především sobě. Okázale se vystavují na odiv, pod vrstvou pomíjivého okouzlení je však jádro čiré prázdnoty. Monumentální výjevy tak nejlépe fungují, když nad nimi uvažujeme jako nad čirou kinematografií atrakcí. Spektakulárnost naplno pracuje například u vyobrazení mohutné bojové arény, což podtrhuje kontrastně černobílá estetika, nebo když se Paul tyčí před nepřebernou hromadou válečníků. Obrazy si publikum podmaní a pokud by Duna chtěla být “pouhým” spektáklem, byla by v takové podobě nejlepší.

Mnozí druhou část Duny přirovnávají k filmové události, která se už dnes nevidí. Padají spojení jako největší kino zážitek na dlouhou dobu, kinematografický milník či největší velkofilm nového tisíciletí. Je tomu ale skutečně tak? Opravdu máme po přehlcení superhrdinskými světy, které blockbusterové zábavě více než deset let dominovaly, laťku nastavenou takto? Cožpak Oppenheimer nebyl na velkém plátně stejně hypnotický? Mission: Impossible Odplata - První část nebyla mistrnou ukázkou kinematografie atrakcí a spektakulární dynamiky akce? Neuměl Ferrari na velkém plátně stejně dobře kombinovat intimitu a velikost? Vážně k přirovnávání Duny k 2001: Vesmírné odysee stačí, že se nehemží kýčovitými barvičkami a je zdánlivě vážným a seriózním zážitkem?

Přirovnávání ke Kubrickově hypnotizující sci-fi, která narozdíl od Duny skutečně má filosofickou hloubku a transcendentální obrazotvárnost, je skutečně zcela mimo. Stejně tak padají přirovnání k trilogii Pána prstenů či Hvězdným válkám. Zmiňované série však mistrně nalezly balanc mezi vykreslením fikčního světa a na postavách orientovaném příběhu, kde jsme cestu protagonistů skutečně vnímali společně s nimi. Především se jedná o série, které svou fantasknost berou v potaz a nejsou tak odtažitě sebedůležité. 

Duna: Část dvě není špatným filmem. Scenáristicky je však tak moc rozháraná a odosobněná, ačkoli se o osobnost snaží, že zůstaneme s podchlazeným tvarem, jehož největší předností jsou samoúčelné velké filmové obrazy, jež mimochodem sráží vyčpělá hudba Hanse Zimmera, potvrzující ohraný a stereotypní dunící motiv, jehož funkce využívají snad všechny spektákly. Po opuštění kina se film z pamětí vypaří stejně rychle, jako nedostatková voda uprostřed rozpálené duny.

Hodnocení: 60 %

Režie: Denis Villeneuve

Scénář: Jon Spaihts, Denis Villeneuve

Hrají: Timothée Chalamet, Zendaya, Rebecca Ferguson, Javier Bardem, Josh Brolin, Austin Butler, Florence Pugh, Dave Bautista, Stellan Skarsgård, Christopher Walken

Česká premiéra: 29. února 2024

Distributor: Vertical Entertainment