ROZHOVOR | "Hanba by mě fackovala." Socdem už nejde zachránit, míní politoložka a někdejší členka Ostrá

Volby jsou za dveřmi a sociální demokracie se do nich vydává v rámci komunistické koalice Stačilo, která má reálnou šanci dostat se do Sněmovny. Když se podíváte na jednotlivé kandidáty Socdem na společné kandidátce – myslíte, že je šance, že se po čtyřech letech opět objeví sociálnědemokratické hlasy ve sněmovních lavicích?

Podle předvolebních průzkumů se Stačilo pohybuje kolem 6-7 procenty. Nejnovější Median mě překvapil, protože se vzpírá všem dosavadním trendům. Nicméně je možné, že nakonec se podaří mobilizovat Stačilo více voličů, protože část z nich nechce svoji volbu při dotazování deklarovat. S tímto faktorem se setkáváme u voličů radikálních a antisystémových stran. 

Proto je samozřejmě i šance pro některé „sociální demokraty“ mandát získat. Podle mého názoru k tomu má nejblíže Lubomír Zaorálek v Moravskoslezském kraji. U Jany Maláčové je otázkou, zda se vůbec podaří Stačilo v Praze získat mandát a také, zda ji preferenčními hlasy nepřeskočí někdo z komunistů, jako třeba Prokšanová, či lidé oblíbení u dezinformační scény jako Bednářová.

Najdeme podle vás mezi kandidáty koalice Stačilo skutečně přesvědčené sociální demokraty? Nebo už většina těch tradičních odešla – a zůstali spíše ti, kteří jsou výrazněji nakloněni radikálnějším postojům?

Sociální demokracie se dlouho potýkala s problémem definování si vlastní identity. V době, kdy se soustředila převážně na řízení státu či opoziční práci, zanedbávala práci dovnitř strany, mimo jiné nedostatečným vnitrostranickým vzděláváním a reflexí svých ideových a hodnotových bodů. I z toho pramenily odvěké spory mezi křídlem Zemanovců na straně jedné (můžeme je nazvat konzervativci) a Sobotkovců (progresivní). 

Nesmíme zapomenout na to, že v době předsednictví Miloše Zemana strana nabírala široké spektrum lidí, od pravověrných sociálních demokratů odkazující se na tradici první republiky či exilové sociální demokraty přes ideologicky prázdné pragmatiky až po „zdivočelé sociální demokraty“ z opačného pólu politického spektra. 

Tato nesourodá masa nebyla řízena jasným hodnotovým a ideologickým kodexem. O to složitější je nyní objektivně říct, kdo je skutečný přesvědčený sociální demokrat v českém kontextu. Pokud jde o moje subjektivní posouzení, tak nikdo, kdo věří v důstojnost člověka ve všech jejích aspektech, pro koho je důležitý vzájemný respekt mezi lidmi a lidská svoboda, tak nemůže kandidovat za Stačilo, natož se nazývat sociálním demokratem.

Nemáte dojem, že se sociálnědemokratičtí politici na kandidátce Stačilo tak trochu ztrácejí? Že jejich hlas a identita v rámci této spolupráce bledne?

K problému s identitou jsem se vyjádřila v předchozí otázce a samozřejmě se to odráží i v případě společné kandidatury se Stačilo. „Sociální demokraté“ jako Maláčová, Zaorálek nebo Nedvěd se snaží být vidět a slyšet. Proto je jejich komunikace v některých případech vyhrocenější a agresivnější nežli u jiných kandidátů. 

Například výroky Zaorálka o ukrajinských raketách v Polsku – to je ukázkový příklad toho, kdy se snažíte být „papežštější než Papež“, tedy znít více prorusky – kolaborantsky – nežli Konečná či Vidlák. Je to vlastně smutný pohled na člověka, který se zoufale snaží zůstat relevantní. Obdobně je to u Jany Maláčové, která kombinuje ostré výpady s infantilními ASMR videi.

Při představování kandidátů zazněly dokonce i výtky přímo vůči Janě Maláčové – a podle některých podporovatelů by měla lídryni nahradit pražská dvojka Prokšanová. Nevidíte v tom signál, že si Socdem tímto spojením tak trochu „kope vlastní hrob“?

Jana Maláčová, Lubomír Zaorálek a všichni, kteří v předsednictvu strany hlasovali pro kandidátku se Stačilo hrob sociální demokracii už vykopali. Nyní se hraje jen o to, zda se to pár jedincům podaří přetavit v osobní prospěch, což u Maláčové je nejistější než u Zaorálka.

Jana Maláčová se nedávno vyslovila pro referendum proti navýšení výdajů na obranu na 5 % HDP. Když se jí ale novináři opakovaně ptali, zda by podpořila i referendum o vystoupení z NATO, odmítla odpovědět. Co za tím podle vás je? Přiklání se už zcela ke komunistickému programu, nebo jen lavíruje, aby si neznepřátelila tradiční voliče sociální demokracie?

Definování tradičního voliče sociální demokracie by vydalo na samostatnou esej. V momentě, kdy jej z velké části převzal Andrej Babiš, Hamáček a Maláčová pokles nezastavili, se za Šmardova vedení strana pohybovala kolem 4 %. My jsme si tehdy samozřejmě měřili, kdo to je. Nicméně při tak nízkých číslech je to složitější. 

Sociodemograficky byli rozprostření, nedali se tedy podle těchto kategorií jasně definovat. Ale věděli jsme, že to jsou lidé, kteří chtějí sociální stát, tedy dostupné veřejné služby jako školství, zdravotnictví, důstojné mzdy ale zároveň odmítají populistickou politiku Andreje Babiše. Postoji k prezidentu republiky, EU nebo NATO se také dost lišili od Stačilo nebo SPD. 

Proto mne nepřekvapuje, že po oznámení spolupráce SOCDEM a Stačilo, byl přínos hlasů, které Maláčová a spol. přivedli, minimální. Progresivnější voliči se pravděpodobně uchýlí k nejméně bolestivé variantě v podobě Zelených na kandidátkách Pirátů či Voltu. Část nakonec překousne Babiše nebo nepůjde k volbám. 

Lavírování Jany Maláčové tak již nedává příliš smysl – vybrala si cestu antisystému a proruské politiky a nyní je společně s dalšími odkázána se takto i prezentovat. Zda jí to skálopevní voliči Stačilo uvěří, nebo tento manévr prokouknou, si nedovoluji odhadovat.

Ze sociální demokracie jste odešla už před časem. S odstupem – bylo to podle vás správné rozhodnutí? A dokázala byste si vůbec představit, že byste kandidovala na společné listině s komunisty?

Bylo to správné rozhodnutí. A přestože je to již několik měsíců, stále mám občas pocit studu, když sleduji představitele strany. Pocit zodpovědnosti za stranu, jejíž součástí jste téměř 20 let, se asi odbourává déle. Kandidaturu za Stačilo si samozřejmě představit nedokáži. Slovy mé babičky – „hanba by mě fackovala.“ Popřela bych tím vše, čemu jsem většinu svého života věřila.

Vidíte ještě vůbec šanci na to, že se sociální demokracie jako politická síla u nás vzpamatuje? Dá se ten projekt ještě zachránit, nebo je už pozdě?

Sociální demokracie jako strana nikoliv. Ale v případě politické síly založené na boji za důstojnost člověka, spravedlnost, respekt a solidaritu, to jsem optimističtější. V demokracii potřebujete zájmy vyvažovat. A my vidíme, co se stane, když převládne pouze pravicový diskurz. Ať už se jedná o socioekonomické dopady nikým nezpochybňovaného neoliberalismu či vzestup ultrakonzervativních až krajně pravicových tendencí napříč světem. Což jsem přesvědčena, spolu souvisí. 

Lidé v reakci na socioekonomický propad podvědomě hledají pevný bod. A ultrakonzervativní a nacionalistická pravice tento bod nabízí v podobě slibů o návratu do starých dobrých dob, kdy měl každý své místo ve společnosti, svoji hodnotu, své jistoty. Samozřejmě je to jedna velká lež a iluze, ale těžko se s ní bojuje. Proto zde vidím roli sociální demokracie, která lidem pomůže získat zpět půdu pod nohama, aniž by v nich probouzela nenávist a strach.

Uvažovala jste někdy o tom založit vlastní subjekt – stranu nebo hnutí, které by hájilo autentickou sociálnědemokratickou politiku bez kompromisů směrem ke krajním proudům?

V dnešní politice potřebujete pro úspěch velký finanční obnos. Bavíme se o desítkách milionů korun jen pro začátek. To je nad finanční možnosti vysokoškolské pedagožky. Cestu vidím v síťování podobně smýšlejících lidí napříč republikou, komunitních projektech na lokální úrovni. Z nich se může vykrystalizovat něco, co má potenciál uspět i na celostátní úrovni. 

A další věc, která by prospěla návratu sociálně demokratické politiky, by bylo spojování už existujících mini subjektů – mám na mysli Levici, Budoucnost, Volt, Kruh apod. Tato roztříštěnost je neproduktivní a nefunkční.