ROZHOVOR | Po Zemanovi nezůstane myšlenkové dědictví, jen bonmoty a vzpomínky na deformaci demokracie, říká politolog Kopeček pro EZ

Co podle Vás rozhodlo druhé kolo prezidentských voleb v lednu 2013? Byla to skutečně nevybíravá a zavádějící kampaň očerňující Zemanova protikandidáta Karla Schwarzenberga, která bývá často připomínána, nebo šlo o komplexnější faktory, jako například sílící nesouhlas veřejnosti s tehdejší vládou Petra Nečase (ODS)?

Faktorů je určitě víc, některé se navzájem podporovaly. To, že Karel Schwarzenberg byl vicepremiér a ministr financí nepopulární pravicové vlády, Miloši Zemanovi nepochybně nahrálo. Umožnilo mu to právě sem zacílit svou kampaň. Je ale dobré to vidět v kontextu, že už dlouho před prvním kolem se Zeman v kampani úspěšně profiloval jako levicový kritik Nečasovy vlády, což opřel o svou minulost lídra sociální demokracie a premiéra. Po prvním kole voleb, do kterého se Zemanem překvapivě postoupil Schwarzenberg, se to už „jen“ logicky zvýraznilo. Za Zemana se v tu chvíli postavila kompletně celá levice, která tehdy ještě byla politicky vlivná, což mu také pomohlo.  

Negativní kampaň, kterou vedli Zeman a jeho podporovatelé proti Schwarzenbergovi, rovněž určitou roli sehrála. Je ale dobré dodat, že Schwarzenberg to Zemanovi velmi usnadnil nešťastným výrokem v jedné z televizních debat o odsunu sudetských Němců, za něž by podle něj dnes skončil prezident Beneš před mezinárodním tribunálem v Haagu. Těžko se dalo lépe nahrát protikandidátovi před druhým kolem a Zeman i jeho podporovatelé to tehdy přirozeně využili. Svádět všechno na neférovost Zemanovy kampaně je tak nepřesné.     

Jak s odstupem deseti let hodnotíte zavedení přímé volby hlavy státu? Kritické hlasy zpravidla uvádějí, že krok narušil rovnováhu v ústavním pořádku České republiky, jelikož přímo volený prezident získal zdánlivě větší legitimitu, avšak jeho pravomoci a pozice v celém systému se nikterak nezměnily.

Prezident nepochybně získal mandátem přímo od voličů mnohem větší legitimitu, to je podle mě fakt. Argument několika milionů voličských hlasů je silný, navíc s přímou volbou zmizela linka do určité míry svazující hlavu státu s poslanci a senátory, kteří ho předtím volili. I když se tak na pravomocech se zavedením přímé volby formálně téměř nic nezměnilo, jediná malá změna se týkala udělování milostí, pro prezidentovu pozici v politickém systému to byla změna dost podstatná. 

Ústava nepočítá s tím, že by prezident měl nabízet voličům rozsáhlejší politický program. Takovou roli totiž má plnit v první řadě vláda, která vzešla ze sněmovních voleb. Při pohledu na prezidentské volební kampaně je ale zjevné, že se kandidáti slibům voličům nevyhnou, jinak by je neměli šanci zaujmout. V horší variantě přitom mohou vypouštět hesla „Stop této vládě!“, jako při své první přímé prezidentské volbě Miloš Zeman či aktuálně Andrej Babiš s nepatrně jiným sloganem „Zastavím vládu“.  Připomněl bych, že do půl roku od voleb, v létě 2013, na to navázal Zemanův svérázný postup s instalací vlastní úřednické vlády Jiřího Rusnoka a hluboký ústavní otřes, který na delší dobu rozkýval Česko.  

Dalším nepříjemnějším efektem přímé volby jsou vybuzené emoce a rozdělení národa na příznivce a odpůrce zvoleného prezidenta, které doznívá dlouho po volbách. Při patřičně kontroverzní osobě vítěze, což Miloš Zeman byl, se z toho dokonce může stát dlouhodobé polarizující dělení. 

Když to shrnu, přímá volba prezidenta prudce zvýšila riziko konfliktů prezidenta s dalšími aktéry, riziko jeho prolamování ústavních mantinelů a riziko polarizace voličů. Netvrdím tím, že to, co jsme zažili se Zemanem, se bude s každým dalším prezidentem opakovat. Ale přímá volba představuje docela účinnou výbušninu, která může čas od času vybuchnout a nadělat velké škody.      

Bylo tedy pro Zemanovo prezidentství určující, že byl zvolen přímo? Nebyl by s ohledem na svou povahu vždy prezidentem, který se snaží aktivně vstupovat do běžné politiky a neváhá jít do střetu s dalšími ústavními činiteli?

Zaprvé, při volbě parlamentem by v roce 2013 neměl Miloš Zeman šanci. Jedinou větší podporující základnou byla jeho vlastní mimoparlamentní strana Zemanovci. 

Za druhé, zkušenost s parlamentem zvolenými Havlem i Klausem ukazuje, že přestože šlo o silné osobnosti, mantinely českého parlamentního režimu a ústavní omezení vnímali. Oba byli například docela aktivní při vetování zákonů, ale respektovali základní princip parlamentního režimu, tedy fakt, že vláda je odpovědná poslanecké sněmovně a není závislá na prezidentovi. Havel i Klaus si sice občas při vytváření vlád a vládních krizích vykládali své ústavní možnosti poměrně volně, ale neodvážili se jít tak daleko, jako později Miloš Zeman. 

Jenom bych připomněl, že tady máme nejenom případ, kdy si Zeman jmenoval v roce 2013 bez souhlasu alespoň části parlamentních stran vlastního premiéra, Jiřího Rusnoka, ale i situaci, kdy jsme měli v roce 2018 přes půl roku vládu bez důvěry Poslanecké sněmovny. Zeman tehdy vytrvale lpěl na jediné možné osobě premiéra, kterým podle něj byl Andrej Babiš. Výčet Zemanových blokování či alespoň zdržování jmenování ministrů by pak byl docela dlouhý.     

Ohlédneme-li se za desetiletým Zemanovým prezidentstvím, vidíte nějaké zásadní rozdíly mezi jeho prvním a druhým funkčním obdobím?

Největší rozdíl je v Zemanově veřejné viditelnosti a agilitě. V prvním prezidentském období Zeman mimořádně intenzivně objížděl Česko, což mimochodem je jeden z hodně důležitých faktorů jeho znovuzvolení v roce 2018. Totéž platí pro intenzitu jeho zahraničních cest. Druhé prezidentské období je velký kontrast, kdy prezident tyto aktivity utlumil na naprosté minimum. Hodně k tomu samozřejmě přispěl jeho zdravotní stav, částečně také koronavirová epidemie a určitě i ztráta motivace, kdy už nepotřeboval usilovat o znovuzvolení. 

Zajímavý rozdíl je patrný také při pohledu na jeho zahraniční priority. Některé z jeho počinů z prvního období se v tom druhém ukázaly jako politické fiasko. Vypíchnu tady především jeho proruské a pročínské aktivity. Tady to ale podle mne není rozděleno prvním a druhým funkčním období, ale spíše plynutím času, kdy se ukázalo, že vsadil na špatné karty.         

Co zpětně vnímáte jako politicky nejproblematičtější krok Miloše Zemana coby prezidenta republiky? Byla to již zmíněná situace ohledně „úřednické“ vlády Jiřího Rusnoka, která v srpnu 2013 nezískala důvěru Poslanecké sněmovny, ale Zeman ji nehledě na to nechal dlouhé měsíce řídit zemi?

Nevypichoval bych jeden izolovaný moment, ale několik oblastí, kde pan prezident projevoval značnou vytrvalost. Tou první oblastí je deformace české demokracie, do které kauza Rusnokovy vlády zapadá, nicméně těch příkladů, jak jsem už zmínil, je v souvislosti s vládami a ministry víc. Druhou oblastí je zpochybnění české orientace na Západ, kdy tato země díky Zemanovi opakovaně vypadala jako loajální podporovatel Ruska a Číny. Zeman šel daleko za hranice představ o vzájemně výhodných ekonomických vztazích, které se navíc ukázaly jako utopie. Třetí oblastí je pak cílevědomá Zemanova konfrontační strategie dělící společnost a občas kořeněná vulgaritami. Na jedné straně mu pomohla v roce 2018 k znovuzvolení, na druhé straně napáchala značné škody.         

Podtitul Vaší knihy o Miloši Zemanovi zní Příběh talentovaného pragmatika: intelektuál válčící s intelektuály. Má implikovat, že stylizace do pomyslného muže z lidu, který hájí zájmy většiny populace proti, řekněme, velkoměstským elitám, je ryze pragmatickým krokem, k němuž se Zeman uchýlil v jistém bodě své politické kariéry, protože jej považoval za výhodný?  

Je dobré to více vysvětlit. Miloš Zeman měl v průběhu své kariéry výborný politický instinkt pro podchycení poptávky, která se v části české společnosti objevila. Začátkem devadesátých let se tak do té doby intelektuálně vystupující sociální liberál Zeman, který odmítal populismus a podbízení se davu, změnil v radikálního lidového tribuna útočícího na občanskou pravici. 

Později jako prezident zase využil strach z migrantů k působivému protiimigračnímu tažení a ještě to spojil s útoky na své odpůrce, které onálepkoval jako „vítače migrantů“ a „pražskou kavárnu“. Do tohoto „dortu“, trochu připomínajícího vaření pejska a kočičky, pak přidal požadavek na referendum o českém členství v Evropské unii, jež byla v té době velmi nepopulární. To, že se předtím označoval za eurofederalistu, pro něj nic neznamenalo. 

Zeman zkrátka používal účelovou a dobře promyšlenou strategii, která mu opakovaně zajistila politický úspěch. Nemyslím, že je podstatné, zda se s těmito názorovými obraty vnitřně ztotožnil. Jeden můj známý trochu nadneseně říká, že politika je jako kasino. Když jsem vevnitř, chci hrát a vyhrávat. Přesně to vystihuje Zemanovo uvažování. 

Současně ale je dobré dodat, že Zeman zaplatil za své pragmatické názorové obraty určitou cenu. Tou cenou je jistá bezpáteřnost a chybějící myšlenkové dědictví. S Havlem a Klausem nemusíte názorově souhlasit, ale v mnoha věcech byli poměrně konzistentní a intenzivně se své myšlení a představy o světě snažili promítnout do nejrůznějších textů a projevů. Po Zemanovi žádný větší myšlenkový odkaz nezbude, protože není na čem ho vystavět. Zůstanou jenom jeho bonmoty a vzpomínka na zemitého prezidenta, který měnil své názory, deformoval demokracii a rozděloval občany této země.