ROZHOVOR | Vojensky je Hamás těžce poškozen, ale totální eliminace je politicky i operačně v podstatě nemožná, říká Kraus

Nepůsobí současné příměří spíše jako nástroj taktické přestávky než jako projev skutečné politické změny? Co konkrétně podle vás naznačuje, že obě strany – Izrael i Hamás – využívají tuto pauzu především k přeskupení sil, doplnění zásob a manipulaci s veřejným míněním?

Krátkodobě určitě ano. Hamás na kamerách předvádí ozbrojence a ukazuje, že jeho struktury a síly zůstaly stále funkční, Izrael politicky kapitalizuje probíhající návrat rukojmích. Určitě to krátkodobě přinese humanitární úlevu trpícímu civilnímu obyvatelstvu v Pásmu Gazy.

Ale jestli se jedná pouze o taktickou přestávku, nebo trvalejší stav vedoucí ke konsolidaci situace, to ukáže až další vyjednávání, zejména to aktuálně probíhající v Egyptě mezi regionálními i světovými mocnostmi. Touha Donalda Trumpa po Nobelově ceně míru a jeho aktuální návštěva Knesetu dávají jistou míru naděje, že si bude chtít na Izraelcích vynutit finální ukončení konfliktu. 

Jak se díváte na způsob, jakým se s rukojmími zachází – spíše jako s lidským břemenem, nebo s politickým kapitálem? Kdo z jejich postupného propouštění ve skutečnosti těží nejvíce a komu tato taktika přináší největší politický zisk?

V této fázi především politický kapitál. Hamás směňuje rukojmí za maximalistické ústupky – rozsáhlé propouštění vězňů, mezinárodní status, zatímco Izrael proměňuje návraty v symbolické vítězství a částečné utišení domácího tlaku.

Výměna je rámována jako krok k míru, ale obě strany ji využívají k posílení legitimity vůči vlastnímu publiku. Tím, kdo v této výměně získává více, je vláda Benjamina Netanjahua, která čelila obrovskému domácímu tlaku kvůli propuštění izraelských rukojmích držených Hamásem. Zvláště proto, že k této výměně již mohlo dojít již před několika měsíci, kdyby Izraelci neporučili podmínky příměří.

Do jaké míry je případně Izrael schopen udržet strategii „totálního zničení Hamásu“, když je svázán rostoucím mezinárodním tlakem, humanitární katastrofou a vlastními vnitropolitickými rozpory? Neztrácí samotný pojem „vítězství“ v této fázi konfliktu svůj obsah?

Vojensky je Hamás těžce poškozen, ale totální eliminace je politicky i operačně v podstatě nemožná. Vzhledem k nehumánnímu počítání izraelské armády v Pásmu Gaze má navíc Hamás a řada dalších organizací v podstatě neomezený rekreační a mobilizační potenciál, což může být zdrojem řady problémů do budoucna.

Zároveň izraelské snahy naráží na mezinárodní tlak kvůli humanitární katastrofě, kterou způsobují palestinskému civilnímu obyvatelstvu, a na izraelské vnitropolitické třenice. Vítězství, ať už si jej izraelská vláda definuje jakkoli, se proto posouvá od absolutní likvidace Hamásu ke kombinaci demilitarizace, nové správy a odstrašující přítomnosti izraelských ozbrojených sil.

Hamás přežil víc, než se čekalo. Dá se jeho současné jednání chápat jako promyšlená strategie „politického přežití“ – tedy proměna vojenské porážky v symbolické vítězství před arabskou veřejností? Nakolik se mu to daří?

Ano, aktuální chování Hamásu odpovídá strategii přežití, tedy přetvoření faktické vojenské porážky do symbolického vítězství skrze obrazy odolnosti, výměny rukojmích a mezinárodní viditelnosti. Úspěšnost je v tuto chvíli sporná, rozhodnou další měsíce. Reputačně to vůči části arabské veřejnosti funguje, ale Hamás tím zaplatil vysokou cenu v podobě ztráty kapacit a devastace Gazy, která omezuje jeho praktickou správní i vojenskou sílu. 

Jak interpretujete roli Egypta, Kataru či USA – působí jako zprostředkovatelé míru, nebo spíše jako garanti zachování napětí, které jim geopoliticky vyhovuje? Jaké skutečné páky mají tito hráči na chování Hamásu či izraelské vlády?

Egypt, Katar a Spojené státy v této fázi fungují současně jako zprostředkovatelé i správci rizika. Egypt řídí přechod v Rafáhu, a tím i tempo humanitární pomoci a návratů, což mu dává možnost urychlovat nebo zpomalovat naplňování dohody.

Katar udržuje přímé politické a finanční kanály k vedení Hamásu, takže dokáže vyměňovat konkrétní ústupky za zachování komunikace a základní stability. Spojené státy kombinují bezpečnostní garance pro Izrael s diplomatickým rámcem příměří a rekonstrukce, čímž zároveň tlačí na izraelskou vládu a nepřímo působí i na Hamás.

Všechny tři mocnosti sledují také své vlastní zájmy, což občas vede k řízenému udržování napětí. Právě jejich nástroje, tedy kontrola hranic, finanční zdroje a mezinárodní garance, jsou však dnes prakticky jediným způsobem, jak proměnit dočasné přerušení bojů v udržitelný politický rámec. Umožňují realizovat výměny rukojmích, nastavit minimální bezpečnostní pořádek a obrysy správy a obnovy Gazy.

Jsou to nepostradatelní správci procesu, bez nichž by se konflikt velmi rychle vrátil k otevřené eskalaci. K té pochopitelně opět může kdykoli dojít, jako již v minulosti několikrát, navzdory jejich snaze tomu zabránit.

Jak hodnotíte roli mediálních narativů na obou stranách při formování veřejného mínění? Stalo se zpravodajství v této fázi faktickou součástí vojenské strategie – tedy nástrojem k legitimizaci ztrát a jakémusi řízení veřejné empatie, ať už s Palestinou, nebo Izraelem?

Mediální narativy dnes nejsou jen kulisou, ale plnohodnotnou operační doménou. Obě strany vědomě pracují s emocemi a časováním informací, aby řídily domácí i zahraniční podporu. Záběry návratů rukojmích, návštěvy politiků u zraněných nebo záběry tunelů a zabavených zbraní slouží k posílení legitimity a morálky.

Proti tomu stojí obrazy civilních obětí a zničených čtvrtí, které zvyšují mezinárodní tlak a posilují požadavky na příměří. Jinými slovy, obě strany jedou silnou válečnou propagandu, a to včetně dezinformací a vyložených lží. Na jedné straně cítíme značnou snahu posílit empatii se strádajícím civilním obyvatelstvem v Pásmu Gazy, na straně druhé je patrná snaha o dehumanizaci protivníka za každou cenu. Součástí této strategie je i práce s nejistotou.

Rychlé, emocionálně silné výpovědi často předběhnou ověřování, což nahrává manipulaci a polarizaci. V kombinaci s izraelským rozhodnutím nevpouštět do oblasti nezávislé novináře jde o velice problematickou informační a zpravodajskou situaci.

Je vůbec možný návrat ke starému statu quo – k realitě, v níž Gaza zůstává izolovaným ghettem ovládaným Hamásem a Izrael funguje v režimu permanentní obrany? Jaký nový politický rámec by mohl být realisticky udržitelný – a kdo by měl sílu či legitimitu ho vynucovat?

Návrat ke starému uspořádání je málo pravděpodobný. Gaza izolovaná pod správou Hamásu a Izrael v režimu trvalé obrany by vedly jen k opakováním cyklů násilí. Realistický rámec musí postupovat směrem k udržení příměří, stabilizaci bezpečnosti, nastavení správy a dlouhodobé obnově. Bezpečnostní architektura by měla spojit izraelské záruky s arabskou přítomností na hranicích a mezinárodním monitorováním.

Správa Gazy potřebuje domácí i mezinárodní legitimitu, rekonstrukční fond spojený s plněním bezpečnostních a správních kritérií doprovázených programy demobilizace a reintegrace ozbrojenců. Vynucování takového rámce nepůjde bez vnějších garancí a zároveň bez domácího souhlasu.

Egypt a Katar mohou zajišťovat hranice, komunikační kanály a kontakty, Spojené státy mohou nabídnout bezpečnostní záruky a politické krytí, Evropská unie finanční kapacitu a institucionální know-how, Organizace spojených národů a Arabská liga rámec pro mezinárodní dohled.

Bez minimální palestinské politické jednoty a bez ochoty Izraele akceptovat jasný harmonogram a dohled však žádná vnější síla nevynutí udržitelnost. Nakonec tedy bude opět záviset na Palestincích a Izraelcích, zda dojde k nějakému rozumnému modu vivendi.