ROZHOVOR | Rakety USA v Asii. Bude válka? Expert nám prozradil, o co Američanům jde. Řeč přišla i na Zemana

Protesty v Hongkongu trvají už několik týdnů a vyjádření Číny na adresu demonstrantů jsou stále ostřejší. Odváží se Peking poslat armádu?

Ještě před dvěma třemi týdny bych si vyslání čínské armády nedokázal představit. Dnes jde o reálnou možnost. Peking zvažuje určitý kompromis i tvrdý zásah. Prostor pro to, aby Peking protesty řešil pouze zákulisním vlivem, což častokrát dělal dříve, se zmenšuje. Věřím, že stále o něco málo převažuje klidnější řešení. Je pro to několik důvodů. Zákulisní vliv se bude Peking pokoušet využívat i nadále. Radikální demonstranti by se navíc postupně mohli sami zdiskreditovat. Čínské vedení také ví, že ozbrojený zásah by způsobil Číně mezinárodní i domácí problémy. Nešlo by o příliš dobrý strategický krok, který by v Hongkongu mohl vyvolat ještě větší problémy.

Zvládnout ekonomicky důležité a značně globalizované osmimilionové město s mobilizovanou, a v případě zásahu ještě více rozhněvanou, občanskou společností by nebylo vůbec jednoduché. Navíc čínskému prezidentu Si Ťin-pchingovi jde dlouhodobě i o jeho mezinárodní obraz a případným vojenským zásahem by se do mezinárodní historie zapsal tak, jak o to nestojí.

Zároveň ale nelze brát na lehkou váhu to, že interpretace hongkongské autonomie ze strany Pekingu se od roku 2014, kdy proběhly předešlé velké demonstrace, proměňovala a že současné čínské politické vedení několikrát naznačilo zúžení této autonomie. Čínské vedení vnímá situaci v Hongkongu jako hrozbu pro jednotu státu, přestože Hongkong do Číny nikdy plně integrovaný nebyl. Kompromisní řešení může řada čínských politiků považovat za selhání a slabost.

V jejich očích by to mohlo ukazovat, že nejsou schopni udržet národní jednotu a veřejný pořádek. S určitou mírou zjednodušení se dá říci, že reakce Pekingu na současné dění v Hongkongu ukáže, jestli v čínské (zahraniční) politice převládá pragmatismus, nebo vyhrocený a autoritativní nacionalismus.

Pro úplnost je vhodné upozornit, že čínská armáda přímo v Hongkongu svou posádku má od roku 1997, ta ale zůstávala vždy pouze ve vyhrazené budově. Do určité míry šlo o symbol autonomie, v podstatě kvazi-suverénního postavení, Hongkongu. Pokud by k zásahu armády nebo jiných složek došlo, tak by to také znamenalo proměnu fungování uspořádání „jedna země dva systémy“ a konec jeho hodnověrnosti.

Rozbuškou nejnovějších protestů byl návrh zákona o vydávání občanů Hongkongu k trestnímu stíhání do pevninské Číny. Je pošlapávání demokracie v Hongkongu ze strany Pekingu opravdu tak silné, jak prohlašují demonstranti?

Kromě případů, které můžeme chápat jako jednoznačně problematické (náznaky cenzury, několik podivných zadržení osob apod.), je hodnocení postupu čínského vedení vůči Hongkongu komplexní a závislé na kontextu. Na jedné straně je možná vhodné upozornit, že Hongkong nebyl nikdy plně demokratický. V době britské nadvlády sice byly poměrně dobře garantovány osobní svobody a existovaly zárodky liberální demokracie, ale Hongkong stále spravoval dosazený guvernér. Když po roce 1997 přešel Hongkong pod správu Číny, tak byl daný model politického uspořádání jen mírně upraven dohodou mezi Británií a Čínou, přičemž zástupci Hongkongu do jednání nemohli zasahovat.

Peking tento model chytře využívá. Snaží se kontrolovat situaci v Hongkongu spíše nepřímo na základě neformální zájmové aliance s hongkongskými velkopodnikateli, specifik volebního systému (právě podnikatelé a další zástupci různých stavů v něm mají důležitou roli) a částečných – někdy možná na první pohled nevýznamných – administrativních či právních kroků. Řadu takových právních kroků hongkongský prodemokratický proud vnímá velmi nelibě, avšak často je z čistě právního hlediska velmi sporné, jestli jde o překračování daného ústavního rámce či pravomocí ústřední pekingské vlády.

Domnívám se, že zásadní nejsou jednotlivé sporné body jako takové (např. návrh sporného extradičního zákona), ale především to, jak tyto jednotlivosti zapadají do širšího celku. Možnosti Pekingu zasahovat do dění v Hongkongu jsou svým způsobem značně omezené, ale reálný vliv Pekingu je nakonec velký a drží mnoho trumfů. Toto vede k tomu, že možnosti hongkongské společnosti ovlivňovat tamější politické dění jsou skutečně výrazně oslabeny.

Čína z vyvolání nepokojů v Hongkongu nejprve obviňovala Británii, posléze USA. Může na tom být něco pravdy?

Příliš si to nemyslím. Vliv na dění v Hongkongu mají tyto státy spíše nepřímo, jelikož představují vzor liberální demokracie, ke kterému hongkongští demonstranti vzhlíží. Jsou pro ně určitými referenčními body, které se snaží naplno využívat.

Zástupci hongkongského prodemokratického proudu například s americkým Kongresem navázali dobré vztahy, což jim poskytuje další legitimitu a symbolickou prestiž. Toto ústřední vláda v Pekingu jednoznačně nevidí ráda.

Bylo podle Vás předání Hongkongu pod správu Číny v roce 1997 správným krokem?

Především to bylo asi nevyhnutelným krokem. V prvé řadě je nutno říci, že Hongkong byl jednou z posledních kolonií na světě. Británie ho držela na základě vynucených smluv z poloviny 19. století. Jejich platnost sama o sobě byla asi právně problematická, přestože na Západě nebyly tyto konkrétní smlouvy na rozdíl od jiných obdobně nerovných (vynucených) smluv příliš zpochybňovány. Jedna z těchto smluv měla vypršet právě v roce 1997 a neexistovala reálná možnost, jak ji prodloužit.

Navíc v 80. letech 20. století, kdy se otázka budoucnosti Hongkongu řešila, bylo naplno jasné, že by Británie ani kvůli různým strategickým důvodům nemohla držet Hongkong proti vůli Číny.

Nevraživost je také mezi Čínou a Tchaj-wanem, a to už celá desetiletí. Je vůbec možné tuto záležitost vyřešit diplomaticky, nebo dříve či později k vojenskému střetu dojde?

Ve střednědobém měřítku, řekněme deseti dvaceti let, je diplomatické řešení asi vyloučeno. Navíc pokud by skutečně došlo k nějakému dramatickému zásahu Pekingu v Hongkongu, pak by to nadobro znevěrohodnilo snahu Číny použít pro řešení otázky postavení Tchaj-wanu stejný model jako v případě Hongkongu – tedy formální přidružení k Číně, avšak téměř kompletní autonomii Tchaj-wanu ve vnitřní politice a možnost v omezené míře autonomně navazovat i mezinárodní styky.

Celkově je řešení dané otázky v podstatě zamrzlé. Status quo jednoznačně a dlouhodobě podporuje například i strategie USA. Přestože za vlády Donalda Trumpa dochází k určitým změnám v americkém postupu vůči východní Asii, tyto změny se projevují mnohdy spíše rétoricky než prakticky. Nadále funguje systém bilaterálních aliancí USA a americká přítomnost ve východní Asii je silná. Tato konstelace podporuje a v dohledné budoucnosti nadále bude podporovat status quo ve vztazích Číny a Tchaj-wanu.

Vztahy Číny s USA jsou těžko čitelné. Donald Trump a Si Ťin-pching se při osobním setkání vyměňují komplimenty, pak to ale začne skřípat. Uvalují se cla, tu a tam se k Číně přiblíží americká bojová loď. Takže… Jsou vztahy Pekingu a Washingtonem dobré, či špatné?

Jsou především velice komplexní, a to z hlediska témat, která se řeší, platforem, na kterých se řeší (těch je skutečně obrovské množství), i z hlediska významu. Navíc i čínský pohled na USA je velmi rozporuplný. Čína v mnoha oblastech vnímá USA jako vzor, ale také jako současného hegemona a bývalého kolonizátora. V USA rovněž existují rozpory v tom, jak k Číně přistupovat.

Vzájemné vztahy by se asi daly nejlépe charakterizovat jako vzájemná obezřetnost a ostražitost. To platí i dlouhodobě a současné čínsko-americké vztahy v tom nejsou zas až tak výjimečné. Pro současnost je pak specifičtější, že v některých konkrétních oblastech dochází k výraznému vyhrocení, které jsme dříve tolik nepozorovali (obchodní válka). To je do značné míry zapříčiněno kontextem v podobě osobnosti Donalda Trumpa, ale i stále významnější strukturální změnou v mezinárodním prostředí, kdy Čína mocensky roste.

Důležité je, aby se oběma stranám dařilo tyto specifické spory diplomaticky zvládat a obrušovat hrany, což zatím více méně platí. I v tomto kontextu by případný čínský zásah v Hongkongu mohl být milníkem, který čínsko-americké vztahy zásadně ovlivní pro následující roky.

Američané nedávno oznámili plán na rozmístění raket ve východní Asii a Tichomoří. Jaký je důvod? Zastrašování Číny, jak se spekuluje?

Bezpochyby jde mimo jiné i o snahu zvýšit vlastní vojenské kapacity vůči Číně. Čína ve vývoji raketových střel, které by mohla uplatnit ve východní Asii, totiž v nedávné době výrazně pokročila. V případě čínských raket i zvažovaného umístění ze strany USA jde o rakety blízkého a středního doletu. Svým způsobem teď USA dohání Čínu a snaží se vyplnit určité „vakuum“, které z hlediska vlastnictví tohoto typu raket měly. To jim dříve totiž zakazovala Smlouva o likvidaci raket středního a kratšího doletu (INF), k jejímuž vypovězení v současnosti dochází mezi USA a Ruskem (Čína do smlouvy nebyla zapojena).

Tato situace ukazuje, že řada událostí napříč současným globálním děním zvyšuje možnost závodů ve zbrojení. To je i hlavní riziko, které plyne z daného amerického plánu pro oblast východní Asie. Zárodky závodů ve zbrojení, a to nejen mezi Čínou a USA, však v regionu existovali již před tímto specifickým plánem USA.

Je otevřená válka mezi USA a Čínou podle Vás reálná? A hypoteticky – kdo by vyhrál?

Přes všechny rizikové faktory, které se ve východní Asii nachází a které většinou souvisí s nedořešenými historickými problémy, je otevřená válka velmi málo pravděpodobná. Rozhodně si ji ani jedna strana nepřeje. Potenciální rozbuškou by nejspíše mohla být eskalace napětí ve vztahu k některému z existujících sporů, se kterým by se pojilo dílčí špatné (de facto nechtěné) rozhodnutí jako například sestřelení vojenského letounu.

Vítězství ve válce se nedá nikdy posuzovat bez toho, aniž bychom znali cíle jednotlivých stran. Z tohoto důvodu je obtížné posuzovat, kdo by byl vítězem. Jednoznačně platí, že z celkového pohledu je americká armáda silnější a zároveň by se USA mohly spolehnout na stabilizovaný soubor spojenců, což Čína nemá. Jelikož by se ale taková válka téměř určitě vedla v blízkosti Číny a na tuto variantu je Čína dobře připravena, mohla by Čína být schopna uhájit určité pozice.

Jak by se daly stručně zhodnotit vztahy Číny a Ruska? Mají víc společných zájmů, nebo naopak třecích ploch?

Jsou to především pragmatičtí partneři spíše než opravdoví přátelé. Pokud mají společné zájmy, tak jde často o pragmatickou spolupráci tak, aby posílili vlastní postavení například vůči USA. Jejich spolupráci ale nelze výrazně přeceňovat. Existuje mezi nimi i značný stupeň nedůvěry.

Vy jste působil na Pekingské univerzitě. Hovoří „obyčejní“ Číňané běžně o politice jako například Češi v hospodě u piva?

Předně bych měl říci, že moje přímá zkušenost byla ovlivněná tím, že jsem byl pro velkou většinu Číňanů, se kterými jsem se setkal, jen málo známý cizinec ze Západu. Bližší vztahy se v Číně typicky budují dlouhodoběji, navíc o mě většinou věděli, že se na univerzitě zabývám politikou. Se mnou tedy byli spíše opatrnější. Obecněji řečeno si ale i Číňané rádi postěžují na politiku. Neplatí, že by se politickým tématům mezi sebou vyloženě vyhýbali.

Nicméně od mé poslední návštěvy pevninské Číny (tedy Číny bez započítání Hongkongu a Tchaj-wanu) v roce 2016 došlo k utužení režimu a lidé možná budou dnes o něco opatrnější.

Prezident Miloš Zeman se několikrát vydal do Číny. Jak jeho aktivity v tomto směru hodnotíte? Má z nich Česko takový prospěch, jak Zeman sliboval?

Asi je dobré, že se na české straně našel někdo, kdo se snažil vztahy s Čínou systematicky budovat. Česká veřejná diplomacie v Číně dosáhla i dílčích úspěchů. Nicméně žádný významnější praktický efekt se neprojevil. Hodnocení formy, jakou Zeman a někteří další aktéři zvolili a která byla postavena na snaze čínskou vládu maximálně usmířit (či zcela předcházet potenciálním problémům), je asi na každém. Já ji nepovažuji za šťastnou z hodnotového ani taktického hlediska.

Jakmile akceptujeme takovou roli servilního hráče, je těžké se z ní dostávat a snažit se vytvořit vyrovnaný vztah, zvláště když druhým aktérem je stát s násobně vyšším mezinárodním vlivem. Navázání vztahu s Čínou, kde by oba státy vystupovali jako partneři, by pak vyžadovalo dlouhodobě ucelenou politickou strategii, kterou však nemáme. A i kdybychom ji měli, tak by šlo o náročný úkol.

Prezidentu Zemanovi tak Čína posloužila především jako téma, kterého se mohl chopit a které mohl využít, jelikož se chtěl profilovat jako silný prezident, který hraje důležitou roli i v zahraniční politice. Taková příležitost byla dána i tím, že kromě tradičně silného lidsko-právně orientovaného proudu, který Čínu výrazně kritizuje a který se od navazování vztahů s Čínou distancuje, na české politické scéně nebyl nikdo, kdo by dokázal Čínu jako téma české zahraniční politiky uchopit a před veřejností hájit.

Samozřejmě u nás existuje i silný pohled, který vnímá Čínu jako zásadní ekonomickou příležitost, na nějž nakonec také Zeman navázal. Tento pohled však buď zastávají lidé, kteří nejsou politiky, nebo v politice jsou, ale nedokázali ho před veřejností zas až tak dobře „prodat“, a tak se Zeman stal hlavní postavou tohoto proudu.

S tím pak souvisí i další zásadní věc. V tomto částečném vakuu se zásadními hráči českých vztahů vůči Číně stali i aktéři jako PPF, jejichž propojenost s politiky včetně prezidenta Zemana je ne zcela jasná, ale (či spíše proto) varující. I toto vidím jako důležitý důvod, proč by Čínu česká zahraniční politika neměla ignorovat. Zahraniční politiku by se měl snažit vyplnit stát, především vláda, která za ni má být i primárně zodpovědná. Jinak její otěže převezmou různé podnikatelské skupiny či lobbisté, kteří operují v pozadí a na základě vlastních zájmů.

Primátor Zdeněk Hřib má velké neshody s Pekingem. Mohla by Čína nějak zásadně“udeřit“ na Prahu, nebo spíš zůstane jen u slovních přestřelek?

Dopad bude, myslím, spíše symbolický. Avšak i to je ve vztazích s Čínou velice důležité. Čínská politika často využívá symboly i odvolávání se na emoce (jako ponížení apod.). Z faktického hlediska ale není příliš mnoho pák, jak Prahu či ČR prakticky potrestat. Řečeno zjednodušeně, když z Číny nepřišly žádné výrazné investice (až na specificky lokalizované výjimky) ani panda, tak nám je Čína nemůže vzít.