ROZHOVOR | Nikdy nezapomenu na komunistická příkoří, Havel nám vybojoval svobodu, říká pro EZ Kubišová

Byla ostrůvkem svobody v ponuré normalizační šedi. Mnoho rodin si v nedělním odpoledni doma na Sonetu duo pouštělo písničky Marty Kubišové, aby alespoň na chvíli zapomněli na bolševickou realitu. „Hodně lidí mně říkalo, že když je jim úzko anebo mají nějaký splín, tak si pustí Modlitbu anebo jiné moje písně,“ přiznává trojnásobná vítězka ankety Zlatý Slavík a hrdinka listopadových dní roku 1989.

Držitelka Medaile za zásluhy i francouzského Řádu čestné legie na pražské Václavské náměstí přišla, neboť ji Václav Havel potřeboval. Tak neváhala. „Nejdříve jsem ale musela nakoupit a pak jít demonstrovat,“ praví bývalá mluvčí Charty 77. Na prvního polistopadového prezidenta nedá dopustit a mrzí ji, jak někteří lidé jejího kamaráda, který je kmotrem dcery Kateřiny, haní. „Vždy říkám, že lidé, kteří nyní Václava Havla kritizují a nedokázali mu za jeho života říci do očí nějaké výhrady vůči němu, jsou teď opravdu hrdinové. Musel zemřít, aby se po něm prošli jako po rohožce, a to je hodně smutné. Díky Havlovi máme svobodu i opravdovou demokracii,“ konstatuje statečná žena, která v roce 1971 přišla o dítě a přežila klinickou smrt.

Členka populárního tria Golden Kids, které kromě ní tvořil Václav Neckář a Helena Vondráčková, komunistům odpustila. „Ale nikdy na prožitá příkoří, která mně i národu způsobili, nezapomenu.“ Milovnice psů z pořadu Chcete mě? nezalitovala, že zákazem přišla o slávu či peníze a zkazila si kariéru. „Když vás někdo nařkne neprávem, jako bývalý ředitel Pragokoncertu doktor Hrabal, který prvně ukázal Václavu Neckářovi zfalšovanou koláž porno fotek, tak vám nezbude nic jiného, než si jít po své vlastní životní cestě,“ tvrdí Marta Kubišová, jež po revoluci nastartovala druhou kariéru.

NEJDŘÍVE SI NAKOUPILA A TEPRVE POTÉ ZAPĚLA MODLITBU

Paní Kubišová, věřila jste někdy, že padne komunismus a přijde 17. listopad 1989?

Pravdou je, že naděje jsme byli plní, ale nikdy jsem nevěřila, že změna režimu může nastat. Musím přiznat, že událostmi ze 17. listopadu a vším, co po něm přišlo, jsem byla velice překvapena. Často jsem se během revoluce sama sebe ptala, zda skutečně prožívám realitu a vše se mně jen nezdá.

Jak vám bylo, když jste 21. listopadu 1989 poprvé po dvacetiletém zákazu vystoupila na balkonu Melantrichu a před zaplněným pražským Václavským náměstím jste zazpívala Modlitbu pro Martu? Tehdy pro vás do práce došel herec Ondřej Vetchý s tím, že vás Václav Havel potřebuje.

Když jsem se dozvěděla, že mě Václav Havel potřebuje, neváhala jsem. Vše usnadnilo, že jsem pracovala jako referentka zásobování V Jámě 12, která leží kousek od Václavského náměstí. Nejdříve jsem ale řekla, že si musím společně s kolegyní jít nakoupit brambory a chleba, abychom alespoň něco měly doma, a teprve potom jsme šly demonstrovat. Pamatuji si, že mně tehdy končila pracovní doba ve tři čtvrtě na čtyři. Vše se odehrálo tak najednou. Poprvé v životě jsem zpívala bez kapely a ve velké zimě. Prožívala jsem šok.

Dokázala jste si vysvětlit, proč se píseň Modlitba pro Martu stala tak populární a byla brána jako symbol odporu sovětské okupace ze srpna 1968? Jen připomenu, že píseň s původním názvem Modlitba vznikla pro populární televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. – do dílu Hrabě Monte Christo. Hudbu složil Jindřich Brabec, text na motivy Jana Amose Komenského napsal Petr Rada.

Rozhodně jsem nečekala, že bude tak oblíbená. Zřejmě je to tím, že dvacet let, kdy jsem nesměla zpívat, píseň zrála v srdcích.  Hodně lidí mně také říkalo, že když je jim úzko anebo mají nějaký splín, tak si pustí Modlitbu anebo jiné moje písně.

Vy jste stejně jako mnoho Čechoslováků podporovala tvář Pražského jara Alexandera Dubčeka. Co ale říkáte na fakt, že v roce 1969 podepsal takzvaný pendrekový zákon, který umožňoval provádět represe proti demonstrantům? Nemrzí vás to?

Vámi položená otázka je vytržená z kontextu i ze škály vývoje situace od 21. srpna 1968. A z toho je třeba vycházet. Tehdy jsem říkala, že bych chtěla vidět nějakého hrdinu, který odmítne podepsat Moskevský protokol, tedy kromě pana doktora Františka Kriegela, když má pistoli zabořenou do zad a je tisíce kilometrů od domova unesen do jiného státu. (Moskevský protokol - jednalo se o dokument schvalující invazi sovětských vojsk společně s vojsky Varšavské smlouvy – pozn. red.). Vůbec se nedivím, že tlaku v Moskvě podlehli. Vzepřít se dokázal jedině pan doktor Kriegel a má tak můj obrovský obdiv. Když delegace československých představitelů odlétala 23. srpna 1968 do Sovětského svazu, tušila jsem, že se v Moskvě něco dojedná. Ale když letěl i prezident generál Ludvík Svoboda, říkala jsem si, že výsledek ze schůzek bude uhlazenější a přijatelnější. Bohužel jsem se mýlila. Ještě v roce 1969 však lidé byli opravdu stateční a dávali najevo nesouhlas s okupací. Politický vývoj i kurz se ale změnil už v dubnu. (17. dubna 1969 na Pražském hradě při zasedání ÚV KSČ rezignoval Alexander Dubček na post prvního tajemníka ÚV KSČ a ve funkci jej nahradil Gustav Husák, od 29. května 1975 prezident ČSSR – pozn. red.).

Pořád jste ale neodpověděla, zda Dubčekovi jeho obrat při ročním výročí okupace zazlíváte?

Nevyčítám mu jeho postoj a ani mě nikdy nenapadlo v podobném duchu uvažovat. Jedině, jak už jsem zmínila, jsem si říkala, kdo by byl tak statečný se proti všem vzepřít a jestli lidé, kteří pana Dubčeka kritizují, by se zachovali jinak.

Čím si vysvětlujete, že v současné době hodně lidí haní Václava Havla?

Vždy říkám, že lidé, kteří nyní Václava Havla kritizují a nedokázali mu za jeho života říci do očí nějaké výhrady vůči němu, jsou teď opravdu hrdinové. Musel zemřít, aby se po něm prošli jako po rohožce, a to je hodně smutné.

Jak na prvního polistopadového prezidenta vzpomínáte?

Byl to kamarád i člověk, který svrhl komunismus a hlavně díky němu máme nyní svobodu i opravdovou demokracii. Do té doby jsme ji měli jen na papíře. Komunisté totiž nerespektovali Helsinskou konferenci z roku 1975/1976, na níž se státy mimo jiné zavázaly respektovat a dodržovat lidská práva.

Kromě toho, že byl vaším dobrým kamarádem, tak se stal i kmotrem vaší dcery Kateřiny…

Ano, ale kmotrem se stal, až když Kateřině byly čtyři roky, protože v době, kdy se narodila, byl ve vězení.

Co myslíte, že by Václav Havel řekl současnosti, kdy v čele státu na pozici premiéra stojí bývalý agent StB. A co vy, nemáte k Andreji Babišovi výhrady a nevadí vám, že komunisté nebyli po revoluci postaveni mimo zákon?

Už na silvestrovském večírku v roce 1989, který se konal v Národním domě na Smíchově na počest inaugurace Václava Havla, mně Václav říkal, že si uvědomuje, kolik je tady v zemi estébáků. A otevřeně se prohlašovalo, že na čtyři občany připadá jeden fízl. S tím nešlo nic dělat, stejně jako s postavením komunistů mimo zákon. Prostě to nešlo.

Proč?

Nikdo z nových politických představitelů nechtěl mít na rukou krev. Pokud by se nový režim rozhodl dát komunisty mimo zákon, hrozilo by možná podobně krvavé povstání, jaké se odehrálo v Maďarsku v říjnu roku 1956. A to bychom si asi moc nepomohli.

MLUVČÍ CHARTY NOSILA DOKUMENTY NA MINISTERSTVA

Kdybyste měla mladé generaci, která nezažila komunismus, říci, proč vznikla Charta 77 a k čemu sloužila, jak by vaše vysvětlení vypadalo?

Za komunismu zde panovala úplně stejná situace, jakou zažívají momentálně v Hongkongu, který od 1. července 1997 přešel pod čínskou samosprávu. Čína, která se zavázala, že kapitalistický režim i demokracii bude respektovat plných padesát let, se k němu chová z pozice síly a překračuje všechny meze. Asijská velmoc nedodržuje žádné úmluvy, vše ignoruje. Její chování nepotřebuje komentáře. A tak, jak se chová Čína v Hongkongu, vystupovali komunisté za totality u nás. Proto vznikla Charta 77, aby upozorňovala na bezpráví, a podařilo se jí navázat kontakt se Západem. Základem komunismu v Československu bylo, že se na úřady nedala doručit žádná námitka. Komunismus byl pokryteckým režimem, který před světem předstíral, že dodržuje demokratické principy, k nimž se zavázal, ale doma své odpůrce terorizoval. Kdo neřekl při pohovorech, že je rád za přítomnost sovětských vojsk, tak skončil u lopaty anebo v kotelně. Cílem komunistů bylo uklidit nepohodlné lidi, aby se nemohli vrátit ke své původní profesi, což mnohé zlomilo. A právě kvůli tomuto principu vznikla Charta 77.

V letech 1977 a 1978 jste byla mluvčí Charty 77. V čem vaše práce spočívala a po kom jste tak statečná?

To opravdu netuším. Ale mně nepřijde, že bych dělala něco statečného. Byla jsem tak zapálená do boje proti porušování lidských práv i dalších perzekucí, že jsem svoji práci brala jako naprostou samozřejmost. Charta 77 mně byla už při jejím zakládání blízká, reprezentovala totiž směr Václava Havla, s nímž jsem souhlasila. Ale těch směrů v ní bylo více. Zastoupeni byli díky Václavu Bendovi a profesoru Ladislavu Hejdánkovi věřící, a to jak katolíci, tak i evangelíci. Politický program měli na starosti pan doktor Zdeněk Jičínský s bývalým ministrem zahraničních věcí panem profesorem Jiřím Hájkem, který byl úžasným člověkem. Jako mluvčí jsem vždy od nich dostala hotové, vypracované dokumenty. Pro ně jsem si jezdila z Vysočiny, neboť od roku 1975 jsem žila na Havlíčkobrodsku v obci Pohled, a proto jsem permanentně nebyla v Praze. A listiny jsem doručila, kam bylo zapotřebí, to znamená na ministerstvo do podatelny, kde jsem na dokumenty dostala razítko a kopie důležitých listin, na nichž byl beran, jsem odnesla panu profesoru Hájkovi a bylo hotovo.

Vzpomínáte si, kdy vám v době zákazu zpívání bylo nejhůře a kdo vám nejvíce pomohl? Některá média často v této souvislosti zmiňují Karla Gotta. Je to pravda?

Vůbec nechápu, kde se vzalo, že mně Kája pomáhal. Především to byl kamarád mého prvního muže Jana Němce. Ano, přišel mě podpořit do porodnice, když jsem v roce 1971 přišla o dítě. Karla Gotta jsem vždy brala jako kolegu a hodného člověka, ale nikdy mě nenapadlo, že by nám měl dávat peníze.

Dobře, tak kdo vám pomáhal, nemyslím finančně, ale třeba i tím, že si s vámi popovídal, což člověku, který je na dně, může rovněž hodně pomoci?

Víte, vy vůbec netušíte, kolik lidí za námi jezdilo na Slapy, když jsem v roce 1970 už nemohla vystupovat a kam jsem se odebrala. Poté, co jsem dotočila film Revue pro následníka trůnu, podle scénáře Jaroslava Dietla a v režii Jaromíra Vašty v koprodukci se ZDF, nastala pro mě doba temna. Ale nebyla jsem sama, kdo nesměl veřejně působit. Na Slapy za námi jezdil třeba režisér Pavel Juráček, slovenský režisér Juraj Jakubisko, malíř Josef Vyleťal a také německý spisovatel Günter Grass. Jednalo se o spektrum lidí, kteří měli ze dne na den zakázanou práci. A tím, že jsem byla ukázkovým případem toho, jak se nedodržují lidská práva, tak jsem měla u přátel zastání. Ze začátku na mě komunisté používali takzvanou salámovou metodu, což byla taktika, jak dosáhnout kontroverzních cílů. Pak si už ale vůči mně nebrali servítky. Obtížné bylo, že se člověk nikde žádné spravedlnosti nedovolal, ani k soudům se vaše stížnosti nedostaly.

UVĚDOMUJE SI, ŽE SI ZNIČILA KARIÉRU, ALE NELITUJE

Co bylo konkrétní příčinou, že jste nesměla vystupovat? Je obecně známé, že záminkou byla pornografie, která byla dokazována třemi zfalšovanými fotomontážními fotografiemi. Proč si režim vybral zrovna vás?

Je to pro mě stále záhada, protože jsem neudělala vůbec nic a komunisté to moc dobře věděli, a to bylo nejhorší. Proto jsem se nemusela bát. Nestrachovala jsem se, že mně mohou něco udělat, ledaže by mě vystěhovali z bytu. Ale oni na mě nic neměli. Jedině, co mě napadá, proč jsem se ocitla v jejich pozornosti, je příhoda z roku 1968, kdy jsme s herečkou Ivou Janžurovou šly předat kytku a medailonek Alexanderu Dubčekovi.

Mimochodem, když jste mu jej před televizními kamerami předávaly, tak krabička, kterou jste před ním otevřely, byla prázdná. Našel se vůbec někdy?

Ano, našel se ještě ten den v autě a druhý den ho už měl připevněný na hodinkách, což zahlédla v televizi moje maminka.

Dokážete odpustit lidem, kteří vám ublížili? Komunisté vás připravili o slávu, peníze i nejlepší léta…

Odpustit dovedu, ale nikdy na prožitá příkoří, která mně i národu způsobili, nezapomenu.

Nezalitovala jste někdy, že jste své postoje nezměnila?

Kupodivu jsem nikdy svých rozhodnutí nelitovala. Ale samozřejmě jsem si uvědomovala, že jsem si zkazila kariéru. Mně to však nevadilo. Když vás totiž někdo nařkne neprávem, jako bývalý ředitel Pragokoncertu doktor Hrabal, který prvně ukázal Václavu Neckářovi zfalšovanou koláž porno fotek, tak vám nezbude nic jiného, než si jít po své vlastní životní cestě.