ROZHOVOR | Chemické útoky, kobercové bombardování. Saddámův zásah proti kurdským separatistům byl aktem státního terorismu, konstatuje odborník Kraus

Ve veřejném prostoru je operace al-Anfal spojována především s útoky na Kurdy. Výrazně postihla ale i další menšiny obývající iráckou část Kurdistánu. Můžete přiblížit, jaké tedy bylo zacílení celého tažení a z čeho vycházelo? 

V prvé řadě je třeba to uvést do situace Iráku na konci osmdesátých let. Dlouhotrvající a nikam nevedoucí konflikt se sousedním Íránem znamenal doslova devastaci iráckého hospodářství a státu jako takového. Slabý stát v iráckém případě vždy znamená, že se etnické či náboženské menšiny začnou bouřit proti utlačovatelskému centru, v tomto případě krutovládě Saddáma Husajna. Konec osmdesátých let tak znamenal silnou kurdskou rebelii na severu země, ale také šíitské protesty na jihu. Kurdové byli ovšem nejviditelnější a Husajnova propaganda na ně navíc mohla krásně hodit veškeré válečné neúspěchy. Operace al-Anfál tak měla dvojí cíl – potlačit kurdské povstání a potrestat Kurdy v očích irácké veřejnosti za válečný debakl. Nutno ihned dodat, že postiženi operací nebyli pouze Kurdové, ale další menšiny v Iráku – Asyřané, Jezídové, Turkmeni či místní židovská komunita. 

Osobně mám právě pocit, že operace al-Anfal je občas vytrhávána z kontextu irácko-iránské války, o níž hovoříte. Šlo přitom o mimořádně brutální konflikt, který od září 1980 téměř osm let výrazně určoval dění v oblasti. Souhlasil byste tedy s tím, že tato válka a její průběh s úderem Saddámova režimu v iráckém Kurdistánu značně souvisely a vytvořily pro něj podmínky? 

Jsou to spojité nádoby. Bez osm let trvající a nikam nevedoucí války by pravděpodobně nedošlo k takové eskalaci situace. Ostatně samotným Iráčanům operace byla podávána jako součást války proti Íránu. Kurdové cítili příležitost se od válkou oslabeného Bagdádu odtrhnout, režim Saddáma Husajna zase hledal obětního beránka po zpackaném válečném dobrodružství. Navíc Kurdové měli tu smůlu, že se ocitali na obou stranách frontové linie – jak té irácké, tak té íránské. Je to dáno tím, že kurdský národ se rozprostírá po tom regionu relativně hojně bez reflexe státních hranic, tedy na území hned čtyř velkých zemí. O důvod víc, proč je potrestat jako vlastizrádný živel. 

Saddámův režim operaci prezentoval jako protipovstaleckou. Jaký byl její průběh ve skutečnosti? Splnila alespoň částečně své proklamované cíle? 

Operace probíhala v několika různých vlnách, přičemž deklarovaným cílem mělo být zlomení kurdského odporu a eliminace ozbrojenců a rebelů. A těchto cílů bylo skutečně dosaženo, protože mnoho kurdských bojovníků bylo zabito, politické vedení odporu uteklo do íránského exilu či do Evropy, Saddám Husajn mohl být spokojen. V důsledku byla také posílena arabizace kurdského regionu, takže faktická snaha o potlačení kulturní a jazykové autonomie teritoria. V praxi ale operace cílila i na civilisty a civilní sídla. Došlo na jejich kobercové bombardování, ostřelování, dokonce i použití chemických zbraní. Odhady obětí operace, kterou sami Kurdové nazývají genocidou, se nejčastěji pohybují mezi padesáti až sto tisíci.  

Když už zmiňujete použití chemických zbraní, patrně nejznámější událostí spojenou s operací al-Anfal je chemický útok na město Halabdža, který si dle různých odhadů vyžádal mezi třemi a pěti tisíci životů. Víme, jaká byla motivace tohoto doslova barbarského úderu a proč byla za cíl vybrána právě Halabdža?    

Chemické útoky na kurdská sídla byly bezesporu tím nejstrašnějším, co operace al-Anfál vyprodukovala. Nechvalně se na tom podepsal bratranec iráckého prezidenta Alí Hasan Madžíd, který byl poté znám jako „chemický Alí.“ Nějaký taktický či vojenský dopad použití hořčičného plynu na městečko Halabdža pochopitelně chybí, jednalo se čistě o akt státního terorismu – zastrašení Kurdů a zlomení jejich vůle k odporu. Navíc irácká armáda měla s použitím plynných bojových látek zkušenosti již z bojů proti Íránu, kde rovněž byly iráckou stranou nasazeny tyto zbraně hromadného ničení. A proč byla vybrána právě Halabdža? Městečko fungovalo jako jakési centrum kurdských ozbrojenců v oblasti, bylo strategicky důležité i v kontextu války s Íránem. Ale do určité míry můžeme hovořit také o smůle, že bylo vybráno právě ono a místní obyvatelstvo bylo zlikvidováno právě takovým otřesným způsobem. Městečko pochopitelně nebylo plné pouze kurdských bojovníků, ale také žen a dětí, i ty padly za oběť masakru. 

Jak jste sám poukázal, uváděné počty obětí operace al-Anfal se velmi rozcházejí. Nižší hovoří o padesáti tisících, jiné o více než trojnásobku. Je možné se s ohledem na povahu informačních kanálů z oblasti dobrat přesnějších čísel? 

Odhady obětí operace, kterou sami Kurdové nazývají genocidou, se nejčastěji pohybují mezi padesáti až sto tisíci. Ale třeba kurdská strana hovoří až o sto osmdesáti tisících obětí. Dopátrat se přeného počtu opravdu nelze, ale onen odhad mezi padesáti a sto tisíci je opravdu realistický. Ale opět, jedná se pouze o odhad. Přesných čísel se nelze dopátrat. 

Zastavme se ještě u pojmu genocida, o které – jak uvádíte – se v souvislosti s operací al-Anfal nezřídka hovoří. Jeho definice je poměrně široká. Objevují se i kritické hlasy tvrdící, že je ve veřejném prostoru nadužíván a vztahován i na akty masového násilí, které jsou sice zcela zavrženíhodné, ale nemají za cíl zničení postižené skupiny jako takové. Je v této perspektivě zcela na místě, s informacemi, které s odstupem 35 let máme, označit operaci al-Anfal za jednoznačně genocidní?   

Osobně se kloním k tomu, že ano, protože cílem a vlastně i výsledkem operace bylo zničení části jedné konkrétní etnické skupiny či více skupin v případě dalších postižených národů. Bylo to státem řízené, nešlo pouze o zlomení odporu a likvidaci rebelů, ale právě nasazení zbraní hromadného ničení z toho dělá něco mnohem více než „obyčejný válečný zločin“.  

Operace al-Anfal je zmiňována jako událost, která se výrazným způsobem promítla do utváření moderní národní identity iráckých Kurdů. Jaký byl její celkový dopad na vývoj v širší kurdské otázce?  

Určitě došlo k promítnutí se do irácko-kurdské národní identity, ale co se týče celokurdské, tady bych byl opatrný. Ono je to problematické už z toho důvodu, že Kurdové nejsou úplně monolitní entitou. Panují mezi nimi propastné rozdíly vzniklé po staletí rozdílným vývojem v odlišných sférách středových států Blízkého a Středního východu. Jednotlivé skupiny či subetnika se mezi sebou ani nedomluví, tři základní dialekty kurdštiny jsou od sebe tak vzdálené, že vytvářejí dramatickou jazykovou bariéru. Takže ano, zeptáte-li se tureckého, íránského či syrského Kurda, zda souzní se svými etnickými bratry z Iráku kvůli této ohromné státní represi, řeknou vám ano. Ale zda to na ně má až takový vliv jako právě na irácké Kurdy? To si troufám říci, že nikoli, protože Kurdové v jiných částech teritoria řeší spíše své vlastní lokální problémy.